Kdysi prodala pokoj ve starém sdíleném bytě, který zdědila po matce, přidala vlastní úspory a zbytek si rozložila na splátky přímo u developera. Pět let to splácela sama. Čtyřicet jedna metrů čtverečních, cihlový dům, třetí patro. Kupní dokumentace byla vystavená ještě na její dívčí příjmení. A datum podpisu? O osmnáct měsíců dřív než datum na oddacím listu.
„Dáte si kávu?“ zeptala se Veronika klidně. „Nebo čaj?“
„Jaký čaj?!“ Barbora rozhodila ruce tak prudce, až jí náramek z velkých tyrkysových korálků sjel skoro k lokti. „Neodváděj řeč! Buď synovi převedeš podíl, nebo mám rovnou podat návrh?!“
„Podejte,“ odpověděla Veronika. „Já zatím postavím vodu.“
Odešla do kuchyně. Zdeněk zůstal stát u okna, zády k ostatním, a tvářil se, jako by dvůr dole skrýval něco mimořádně důležitého. Veronika vytáhla ze zásuvky obyčejné kancelářské desky, žádný tlustý šanon, spíš tenkou složku, a vrátila se s nimi do předsíně. Položila je na skříňku, ale neotevřela.
„Andreo, ona šla fakt vařit čaj,“ zasyčela Barbora směrem k sestře tak hlasitě, že to slyšeli všichni. „To si z nás dělá legraci? Piš: demonstrativně odmítá komunikovat.“
„Odmítá!“ křikla pak Barbora směrem ke kuchyni. „Slyšíš? Sousedka mi vyprávěla úplně stejný případ. Dítě bylo v bytě hlášené, a hotovo, soud jim podíl přiklepl. Ještě ho rádi odevzdali!“
„Sousedka,“ zopakovala Veronika tiše.
Vrátila se, posadila se na nízký taburet naproti nim a působila tak vyrovnaně, jako by přišly probrat sazenice rajčat.
„Vezmeme to postupně,“ navrhla. „Vy chcete, aby byl vašemu synovi zapsán podíl na tomto bytě. Důvodem má být to, že je tu hlášený k pobytu. Chápu správně?“
„Samozřejmě!“ Barbora zvedla bradu. „Přihlásil ho sem otec. A otec má povinnost se o dítě postarat!“
„To má,“ přikývla Veronika. „Výživným a tím, že se mu věnuje. Výživné chodí?“
Barbora se na okamžik zarazila.
„Chodí,“ utrousila neochotně. „Přesně v den splatnosti, tomu se nedá nic vytknout.“
„Tak vidíte. To je právo vašeho syna. Na výživné a na otce. Otec je tady.“ Veronika kývla směrem ke Zdeňkovi, který dál mlčel. „Výživné chodí včas, sama jste to řekla. Ale podíl na bytě není právo dítěte. Je to právo vlastníka.“
„Jenže vlastníci jste přece oba!“ vložila se do toho Andrea. „Když je manžel v bytě hlášený, je to společný majetek!“
Veronika se k ní pomalu otočila. Poprvé od začátku hovoru se jí podívala přímo do očí.
„Vy jste právnička?“
„Já… mám ekonomku, účetnictví,“ znejistěla Andrea. „Ale četla jsem si o tom.“
„Výborně,“ řekla Veronika. „Tak budeme počítat. To vám bude bližší.“
Vzala složku do ruky, bez spěchu ji otevřela a vytáhla z ní jediný list – smlouvu.