Byla to smlouva o nabytí bytu. Položila ji přímo na Andrein blok, přes její pečlivě popsané řádky.
„Datum pořízení,“ řekla Veronika a nehtem přejela pod konkrétní řádek. „Tady. A tady je datum svatby, na jiném dokladu. Mezi jedním a druhým je rok a půl. Byt jsem koupila ještě před manželstvím. Na své jméno, tehdy ještě dívčí. Splácela jsem ho sama. Dávno předtím, než jsem vůbec zjistila, že nějaký váš bývalý muž existuje.“
V předsíni zhoustlo ticho tak, že by se dalo krájet.
„Majetek pořízený před svatbou se při rozvodu nedělí,“ pokračovala Veronika klidně. „Ani při rozvodu, ani jiným způsobem. Zdeněk je tady jen hlášený. V tomhle bytě mu nepatří ani centimetr. A vašemu synovi tedy také ne. Nula z nuly zůstává nula. Trvalý pobyt znamená možnost byt užívat — přijít, přespat, bydlet. Neznamená vlastnický podíl. Ten vzniká vlastnictvím. A vlastníkem jsem tady já. Sama. Už z doby, kdy jste o mně ani netušily.“
Andrea pomalu položila pero. Sklopila oči ke smlouvě, přečetla první zvýrazněný údaj, pak ještě další.
„Barboro,“ ozvala se tiše. „To datum… ono je opravdu před svatbou.“
„No a co má být datum!“ vyhrkla Barbora, ale v hlase se jí poprvé objevila prasklina. „Dítě je tu pořád hlášené! Sociálka…“
„Sociálku klidně zavolám já,“ přerušila ji Veronika. „A ráda. Jenže její první otázky nebudou mířit na mě, ale na vás. Dítě má trvalý pobyt na adrese, kde ve skutečnosti nežilo ani jediný den. Přitom bydlí jinde. Právě to bude úřad zajímat nejvíc — kde se dítě fakticky zdržuje a proč nemá pobyt tam. Takže stížnost napište. Pero vám půjčím.“
Náramek na Barbořině zápěstí cinkl o zárubeň. Zavrávorala a dosedla na stoličku vedle Andrey, aniž by došla ke dveřím. Ruka s mobilem jí klesla do klína a displej po chvíli zhasl.
„Říkali mi, že to projde,“ zamumlala už bez křiku, dutě a vyčerpaně. „Sousedka říkala…“
„Sousedku ode mě pozdravujte,“ odvětila Veronika.
První se zvedla Andrea. Prudce zaklapla zápisník a chytila Barboru za loket.
„Barboro, jdeme. Pojď, vysvětlím ti to v autě. Říkala jsem ti přece, že si nejdřív máme zjistit, komu ten byt patří, a teprve pak sem jezdit. Tady nic nezískáš.“
„Jak nic, když mám přece Vláďu…“
„Vláďa má všechno, co potřebuje, a alimenty chodí. Jdeme.“
Táhla sestru ke vchodovým dveřím. Barbora se zvedala těžce, její lesklý plášť nepříjemně zavrzal. Na prahu se ještě otočila, jako by chtěla posledním slovem aspoň něco zachránit, jenže Andrea už ji strkala ven na chodbu a syčela: „Mlč. Prosím tě, už mlč.“
Dveře zapadly.
Ze směru kuchyně opatrně vykoukl Zdeněk.
„Jsou pryč?“ zeptal se.
„Jsou,“ odpověděla Veronika. „Dáš si čaj? Celou dobu jsi hlídal přes okno dvůr, asi ses unavil.“