Zdeněk jen neurčitě zabručel, jako by odpověď spolkl napůl, a zase se stáhl zpátky do kuchyně.
Večer se ozvala Marta. Veronika to čekala. Bylo jí jasné, že Barbora nevydrží mlčet a všechno podá po svém.
„Verunko, prosím tě, co to vyvádíš?“ spustila tchyně okamžitě, aniž by se obtěžovala pozdravem. „Vždyť jde o dítě. Nech jí aspoň nějaký kout, třeba malý pokoj. Ona ti stejně pokoj nedá. A kluka je mi líto. Je to přece rodina, krev se nezapře.“
„Čí krev, Marto?“ zeptala se Veronika klidně.
„No jak čí? Zdeňkova přece!“
„Ano. Zdeňkova. Ne moje a už vůbec ne krev mého bytu. Ten byt je můj, Marto. Měla jsem ho dávno před svatbou. Zdeněk tu bydlí jen proto, že jsme manželé, a má tu nahlášený pobyt.“
„Pořád meleš jen byt, byt, byt! Já mluvím o obyčejné lidskosti!“
„Lidské je platit výživné a brát syna ven, do kina nebo kamkoli jinam. Zdeněk platí a s Pavlem se vídá. Takže po lidské stránce je všechno v pořádku.“
Marta ještě chvíli vzdychala do telefonu a zkusila to z jiné strany. Začala mluvit o tom, že Veronika sama děti nemá, a proto nemůže chápat mateřské srdce ani to, jak se Barbora cítí. Ta poznámka o bezdětnosti zasáhla přesně tam, kam měla. Obě to věděly.
Veronika na okamžik odtáhla mobil od ucha. Pomalu položila hrnek na stůl. Pak si telefon zase přiložila zpátky.
„To je pravda, tomu nerozumím,“ řekla tiše. „Ale smlouvy číst umím. Dobrou noc, Marto.“
A hovor ukončila.
Uběhly tři týdny.
Paní Jana, sousedka ze čtvrtého patra, se kterou se Veronika občas potkávala u výtahu, jí jednou mezi řečí prozradila, že se po domě vyptávala nějaká nervózní ženská v lesklém plášti. Sháněla prý levného advokáta přes bydlení, nejlépe někoho šikovného. Někdo jí nakonec jedno jméno doporučil, jenže když za ním zašla, právník podle všeho jen rozhodil rukama. Nebylo se čeho chytit.
„Někdy prostě není,“ přikývla Veronika. „To se stává.“
Zprávy o Pavlovi k ní doputovaly také oklikou, zase přes paní Janu. Její snacha totiž pracovala právě na té škole, kvůli níž se celá tahle bitva údajně rozpoutala. Nakonec Pavla stejně přehlásili jinam. Trvalý pobyt mu zařídili u matky a ukázalo se, že hned přes ulici od Barbořina bydliště je taky docela dobrá škola. Jen se o ni předtím nikdo pořádně nezajímal.
Celé tažení za cizím bytem tedy zřejmě nebylo ani tak kvůli dítěti, jako spíš kvůli větě ve smlouvě, která tam nikdy nestála.
Zdeněk od onoho večera o své bývalé nezačínal. Jen jednou mimoděk utrousil, že mu volala a stěžovala si. Telefon jí nezvedl. Veronika pouze kývla a dál se nevyptávala.
Desky se smlouvou nakonec uklidila z předsíně. Přes Czech POINT si objednala ještě jeden aktuální výpis z katastru, s čerstvým datem. Pro jistotu.