O téhle dovolené jsme s Jaroslavem mluvili celé čtyři měsíce. Žádné moře, žádné hotely, žádné davy cizích lidí. Jen my dva doma, čtrnáct dní bez budíků, bez spěchu a se snídaní klidně až kolem poledne.
Dokonce jsem si napsala seznam. Ne seznam úkolů, kdepak. Byl to seznam věcí, které rozhodně dělat nebudu. Nebudu vařit podle hodin. Nebudu žehlit košile. Nebudu zvedat pracovní telefonáty. Po třech letech to měla být první opravdová pauza a já z ní chtěla vyždímat každou kapku ticha.
A pak zazvonil telefon. Volala Růžena.
Jaroslavova teta. Dvaašedesát let, hlas jako ředitelka gymnázia a neotřesitelné přesvědčení, že jí je celý svět něčím povinován. Slyšela jsem ji až z vedlejšího pokoje, protože Růžena nikdy nemluví obyčejně. Ona pronáší oznámení.
„Jaroušku, rozhodla jsem se, že se u vás zastavím. Tak na čtyři dny. Možná na týden. Uvidíme podle situace.“
Nezeptala se. Nenavrhla to. Prostě rozhodla.
Jaroslav se na mě podíval výrazem člověka, který právě bosou nohou šlápl na kostičku lega. Zavrtěla jsem hlavou. On jen bezmocně rozhodil rukama. V tu chvíli mi bylo jasné, že ji odmítnout nedokáže.
Růžena ho totiž vychovávala po smrti jeho matky. Dva roky, od jeho dvanácti do čtrnácti, než se jeho otec znovu oženil. Dva roky, které dokázala proměnit v dluh na celý život. Kdykoli se Jaroslav pokusil říct ne, připomněla mu: „Já jsem tě živila, když o tebe nikdo nestál.“
A on pokaždé ustoupil.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Ať přijede. Ale nečekej, že kolem ní budu skákat.“
Jaroslav rychle přikývl, viditelně se mu ulevilo. Jako by tím bylo všechno vyřešeno.
Dorazila hned následující den. V deset dopoledne, aniž by předem upřesnila čas. Otevřela jsem jí v pyžamu, s hrnkem kávy v ruce a s otiskem polštáře na tváři.
Růžena si mě změřila od hlavy až k patě. Pomalu, důkladně, hodnotícím pohledem. Přesně jako komise, která přebírá nepovedenou rekonstrukci.
„Barboro, ty jsi teprve vstala? Vždyť je už deset.“
Žádné ahoj. Žádné děkujeme, že jste mě vzali k sobě. Okamžitě kontrola.
Dovnitř vešla se dvěma kufry. Se dvěma. Na čtyři dny. Chtěla jsem se zeptat, co v nich proboha veze, ale raději jsem se kousla do jazyka. Jaroslav se vyřítil z ložnice a pomohl jí věci odtáhnout. Růžena mezitím obešla byt, prstem přejížděla po nábytku a zkoumala, jestli někde neleží prach.
„Máte vyšisované závěsy. Říkala jsem vám, že jste měli dát římské rolety.“
To byla první věta, kterou pronesla o našem domově.
Napila jsem se kávy a mlčela.
Do oběda se ukázalo, že Růžena nepřivezla jen kufry, ale také rozvrh. Můj rozvrh. Zřejmě si ho sestavila v hlavě cestou k nám.
„Barborko, já jsem zvyklá obědvat v jednu. Dala bych si polévčičku, něco lehkého. A salát. Ale bez okurek, po těch mě pálí žáha.“
Řekla to usazená na pohovce, v ruce časopis, který si přivezla s sebou. Nohy měla natažené na taburetu. Na sobě už vlastní plyšové bačkory. Stihla se přezout a zabydlet během několika minut.
Stála jsem v kuchyni a cítila, jak se ve mně zvedá něco horkého. Ještě to nebyl vztek. Spíš ohromení. Přijela do mého bytu, doprostřed mé dovolené, a po dvou hodinách už si objednávala oběd. Jako by seděla v restauraci.
„Růženo, my máme dovolenou,“ řekla jsem co nejklidněji. „Vaříme, když máme chuť. Kuchyň je volná a jídlo je v lednici.“
Odtrhla oči od časopisu a zadívala se na mě takovým pohledem, jako by moje odpověď považovala za nehoráznou drzost.