„Barboro, jsi tady přece paní domu.“
Tři obyčejná slova, jenže uvnitř se vešla celá její životní nauka. Když jsi hostitelka, máš obsluhovat. Když jsem návštěva, mám nárok. Všechno jasné, přehledné, bez prostoru k debatě.
Jaroslav byl zrovna ve sprše.
Uvařila jsem si těstoviny, položila talíř na stůl a pustila se do jídla. Růžena mě několik minut pozorovala. Mlčky. Pak se zvedla, došla k lednici a začala v ní okázale přehrabovat police. Vyndávala krabičky, zkoumala popisky, zase je vracela a u toho hlasitě vzdychala.
„Vy tu nemáte ani vývar? Čím se tady vůbec živíte?“
„Těstovinami,“ odpověděla jsem a namotala si na vidličku další sousto.
Nakonec si připravila chleba. Dva krajíce, máslo, plátek sýra. Tvářila se přitom jako člověk, kterého donutili ve válečném zákopu povečeřet poslední suchar. Z jejího výrazu bylo jasně čitelné: tohle si zapamatuju a při nejbližší příležitosti celé rodině barvitě vylíčím, jak mě tady nechali trpět hlady.
Po obědě se Jaroslav konečně vynořil z koupelny, svěží, odpočatý a nic netušící. Růžena okamžitě přesměrovala veškerou pozornost na něj.
„Jaroušku, ta matrace v pokoji pro hosty je příšerná. Moje záda na něčem takovém spát nemohou. Nemohli byste mi přenechat vaši ložnici? Jste mladí, vy se vyspíte i na gauči.“
Zaskočila mi voda.
Jaroslav otevřel pusu. Pak ji zase zavřel. Podíval se na mě. Já jen pomalu, velmi pomalu zavrtěla hlavou. Bylo to tak výmluvné gesto, že by ho pochopil i nábytek.
„Teto Růženo, máme tady vrchní matraci. Zkusíme ji dát nahoru, třeba to bude lepší,“ vybruslil z toho.
Stiskla rty do tenké čáry, ale tentokrát nic neřekla. První kolo tedy skončilo nerozhodně.
Večer jsem ležela v naší posteli a počítala. Ne ovečky. Poznámky. Za jediný den jich Růžena stihla jedenáct. K záclonám. K matraci. K tomu, že nemáme polévku. K mému pyžamu. K holému stolu bez ubrusu. K prachu na polici s knihami. K moc hlasité hudbě. Ke kocourovi, kterého označila za nehygienického. Ke kávě bez mléka. K Jaroslavovým kraťasům. A nakonec i k tomu, že nechodíme do kostela.
Jedenáct výtek. Během jednoho dne.
„Jaroslave,“ řekla jsem potichu. „Jestli to zítra bude pokračovat, řeknu jí všechno naplno.“
„Baru, je to starší ženská. Vydrž to ještě chvíli.“
Vydrž. To slovo od něj zaznívalo pokaždé, když přišla řeč na jeho příbuzné. Vydrž bratrance na chalupě. Vydrž tetu.
A kdo vydrží mě?
Druhý den začal tím, že Růžena vstala v sedm. V sedm ráno. O dovolené. V kuchyni třískala konvicí takovým způsobem, že se kocour schoval pod postel.
Když jsem v devět vyšla z ložnice, seděla u uklizeného stolu a tvářila se jako uražený generál po ztracené bitvě.
„Už dvě hodiny čekám na snídani, Barboro.“
Čekala na snídani. Na snídani, kterou jsem jí podle jejího přesvědčení měla připravit já.
Nalila jsem si kávu, vytáhla z lednice jogurt a posadila se naproti ní.
„Růženo, jste dospělá. V lednici jsou vejce, chleba, máslo, sýr i salám. Pánev je ve spodní skříňce. Já mám dovolenou a vaření na objednávku neplánuju.“
Obočí jí vyjelo vzhůru. Pomalu, jako dva překvapení chlupatí červi.
„Ty mě odmítáš nakrmit?“
„Navrhuju, abyste se o sebe postarala. Stejně jako to tady děláme všichni.“
Otočila hlavu ke chodbě.
„Jaroslave! Jaroslave!“
Objevil se ve dveřích, rozespalý a vyděšený.
„Co se stalo?“
„Tvoje žena mi odmítá vařit. Přijela jsem sem jako starší člověk na návštěvu a slyším, že si mám poradit sama.“