„Že si mám snad sama smažit vajíčka!“
Jaroslav se nejdřív podíval na ni, potom na mě. Já jsem seděla u stolu, jedla jogurt a neřekla ani slovo. Úplně klidně. Lžička do kelímku, do pusy. Zase lžička, zase pusa.
„Teto Růženo, Barbora má opravdu dovolenou,“ pronesl opatrně. „Udělám ti omeletu, ano?“
A tak jí omeletu připravil. Dívala jsem se, jak ji jí s výrazem člověka, kterému právě ukřivdil celý svět. Každé sousto vypadalo jako oběť. Každé žvýknutí jako tiché utrpení. Ale snědla ji.
Po snídani někomu telefonovala. Neposlouchala jsem za dveřmi, jenže v našem bytě jsou stěny tenké.
„Iveto, ty si to neumíš představit! Snacha už úplně ztratila stud. Sedí si tu, pije kávu, a já mám hlad. Jaroslav, chudák kluk, si musí vařit sám. Udělala si z něj sluhu!“
Chudák kluk. Čtyřicet let, sto pětaosmdesát centimetrů, inženýr. Opravdu nebožátko.
Zavřela jsem dveře do ložnice a natáhla se s knihou. Detektivku jsem si koupila speciálně na dovolenou. Měla sto dvacet stran a ani jedna nebyla věnovaná manželově tetě.
Kolem oběda přišla Růžena s dalším tahem. Nakráčela do kuchyně a rozhodla se, že si něco uvaří sama. Ne však potichu. To ani náhodou. Hrncům dávala tak zabrat, jako by skládala bicí soupravu. Talíře dopadaly na stůl s rachotem. Zásuvky se otevíraly za doprovodu hlubokých vzdechů, jako by v nich neležely příbory, ale trosky jejích nenaplněných snů.
Pasivní agrese. Učebnicový příklad, první kapitola.
Já četla dál.
Po chvíli za mnou nakoukl Jaroslav.
„Baru, nemohla bys jí trochu pomoct?“
„Jardo, je dospělá. Padesát let si vařila sama. Zvládne to.“
„Jenže ji to mrzí.“
„Ne, ona s námi hraje. To není totéž.“
Posadil se na okraj postele. Nějakou dobu mlčel. Pak tiše řekl:
„Já to vím. Jenom je pro mě těžké jí něco odmítnout.“
V tu chvíli jsem knihu odložila. Protože tohle bylo důležitější než jakákoli vražda v detektivce. Můj muž po letech poprvé nahlas vyslovil něco, co jsme oba dávno tušili.
„Jardo, pro ni je těžké přijmout, že už nejsi dítě. A pro tebe je těžké připustit, že jí nejsi nic dlužný. Dva roky tě vychovávala, to je pravda. Ale není to smlouva na doživotní poslušnost.“
Promnul si kořen nosu. Dělal to od dětství pokaždé, když byl nervózní.
„Ona je sama. Muž jí umřel, děti jsou daleko.“
„Je sama proto, že se s ní nedá vydržet. A děti jsou daleko, protože utekly. To není naše vina, Jardo.“
Bylo to tvrdé? Možná. Jenže mě už unavovalo balit pravdu do ubrousku, aby nikoho neřízla.
Přikývl. Ne nadšeně. Spíš tak, že rozumí.
Druhý den se pak nesl ve stále ostřejším tónu. Růžena objevila v koupelně moji masku na vlasy a spustila dvacetiminutovou přednášku o tom, jak chemie ničí pokožku hlavy. Potom se pokusila vyprat naše prádlo společně se svým, protože „tak se přece šetří“.
Každý její pohyb měl komentář. Každý komentář byl výtka. A každá výtka píchla jako špendlík.
Já jsem ale nereagovala. A právě to ji rozčilovalo nejvíc.
Večer vytáhla poslední zbraň. Slzy.
„Přijela jsem za vámi, protože se mi po Jaroslavovi stýská. A vy se přede mnou oba schováváte. Jako bych byla cizí. Vždyť jsem tě vychovala, Jaroušku.“
Byly ty slzy opravdové? Možná. Byla ta bolest skutečná? Nejspíš ano. Jenže jejich smysl byl naprosto zřejmý: získat zpátky moc.
Jaroslav ji objal. Uvařil jí čaj. Řekl pár laskavých vět. Ale neomluvil se. A neslíbil, že odteď bude všechno jinak. Poprvé.
V noci ležel vedle mě a dlouho mlčel. Pak pronesl:
„Zítra odjede. Cítím to.“
„Jak jsi na to přišel?“