„Protože nedostává to, kvůli čemu přijela,“ odpověděl tiše. „Přijela sem velet. Jenže tentokrát ji nikdo neposlouchá.“
Třetí den ráno.
Růžena přišla ke snídani už oblečená na cestu. Žádný župan, žádné domácí šaty. Měla na sobě tu halenku, ve které se u nás objevila první den. Vlasy pečlivě upravené, náušnice zapnuté.
Došlo mi to dřív, než vůbec promluvila.
„Rozhodla jsem se, že dnes odjedu. U Ivety prý onemocněla vnoučata, bude potřeba pomoct.“
Iveta. Ta samá Iveta, které si stěžovala do telefonu. Zřejmě připravený ústupový plán.
Byla jsem si jistá, že žádná vnoučata nestonají. Ale jako výmluva to znělo důstojně. Ne: „Tady se o mě nikdo nestará.“ Nýbrž: „Jinde mě potřebují.“ Čest zachráněna, odchod zabalený do ušlechtilého důvodu.
Jaroslav jí objednal taxi. Odnesl dolů kufry. Oba. Ty obrovské, nesmyslně těžké kufry, se kterými přijela na čtyři dny. Nebo na týden. „Uvidíme podle situace,“ prohlásila tehdy.
Tak jsme viděli.
Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se ke mně.
„Barboro, ty ses změnila.“
Neřekla: děkuji, že jste mě tu měli. Neřekla: někdy přijeďte vy za mnou. Jen tohle. Ty ses změnila. A v jejím hlase nebyla ani tak uraženost jako spíš údiv. Byla zvyklá na jinou verzi mě. Na tu, která okamžitě mizela v kuchyni, chystala stůl a s úsměvem snášela každou poznámku.
„Ano,“ řekla jsem klidně. „Změnila.“
Nic dalšího jsem nedodala.
Taxi odjelo. Jaroslav zavřel dveře. Zůstali jsme stát v předsíni a asi deset vteřin jsme jen mlčeli.
Pak se na mě podíval.
„Těstoviny?“
„Těstoviny,“ přikývla jsem.
Oběd jsme připravili společně. On krájel zeleninu, já hlídala špagety. Kocour konečně vylezl zpod postele, vyskočil na parapet a rozvalil se do pruhu slunce. Z rádia hrála nějaká devadesátková pitomost a my jsme si ji broukali, oba zoufale falešně.
Nikdo nehodnotil záclony. Nikdo nepřejížděl prstem po policích, aby zkontroloval prach. Nikdo neočekával, že budu neustále po ruce a připravená sloužit.
Večer Jaroslav nalil víno a po chvíli řekl:
„Víš co? Za týden jí zavolám. Řeknu jí, že ji máme rádi, ale návštěvy budou jen po předchozí domluvě. A nejvýš na dva dny.“
Málem mi sklenička vyklouzla z ruky. Ne kvůli tomu, co řekl. Spíš kvůli tomu, jak obyčejně a jistě to znělo.
„Myslíš to vážně?“
„Ona není zlá, Barboro,“ odpověděl. „Jen je zvyklá žít podle svých pravidel a má za to, že ostatní se jim musí přizpůsobit. Ale my nemusíme.“
Nehádala jsem se. Ani jsem necítila potřebu slavit. Nebyla to výhra nad Růženou. Bylo to něco mnohem tiššího a důležitějšího.
Říct ne je snadné, když člověku vře krev. Daleko těžší je říct ne bez křiku. Bez výčitek. Bez třístránkového vysvětlování. Prostě jen: ne, tohle dělat nebudu. A dost.
Růžena se ozvala sama už za pět dní. Mluvila svěže, jako by se vůbec nic nestalo.
„Jaroušku, u Ivety je všechno v pořádku. Vnoučata jsou zdravá. Tak jsem přemýšlela… co kdybych k vám přijela na Nový rok?“
Jaroslav se na mě podíval. Zvedla jsem dva prsty.
„Přijeď, teto Růženo,“ řekl. „Na dva dny. Jen nám to dej vědět dopředu.“
V telefonu se rozhostilo ticho. Dlouhé jako zimní noc.
„No… dobře. Když dva dny, tak dva dny.“
Souhlasila.
Já dojídala těstoviny a napadlo mě: čtyři měsíce jsme snili o volnu. Tři dny jsme přečkali malou invazi. A přesto jsme si nakonec odpočinuli. Protože dovolená není jen místo v kalendáři ani odjezd někam pryč. Je to stav, kdy si člověk konečně dovolí žít podle sebe.
Aspoň ve vlastním domě.