„Od příštího pondělí si bez debat bereš neplacené volno, protože za mnou přijede celé moje příbuzenstvo,“ oznámil mi Radim hned mezi dveřmi, aniž by se obtěžoval pořádně zavřít. „V sobotu ráno je potřeba vyzvednout na nádraží mámu, tvoji tchyni Jaroslavu, a moji sestru Klaudii. Potřebují oběhat zdejší zdravotnická centra, koupit si něco slušného na léto v normálních obchodech a vůbec se podívat po našem velkém městě, trochu si odpočinout od stereotypu.
Máme jsem už po telefonu slíbil, že jim k příjezdu napečeš hromadu těch svých masových koláčů. A jinak je tady nebudeme zatěžovat žádnými domácími starostmi. Lékaři, přejezdy, čerstvé potraviny, všechno zařídíme my. Předběžně jsem je objednal na konzultace na dobrou kliniku, takže je budeš celý týden vozit svým autem a vařit jim pořádné obědy. Deset dní uteče jako voda, to přece hravě zvládneš.“
Pomalu jsem si zula pracovní boty, pečlivě je zasunula na spodní poličku botníku a upřela na manžela dlouhý, soustředěný pohled. V jeho očích se v tu chvíli zračila neochvějná jistota člověka, který si dávno zvykl nakládat s cizím časem, majetkem i silami tak velkoryse, jako by mu odjakživa patřily. V hlavě mi cvaklo, jako by někdo přepnul vypínač a najednou rozsvítil v místnosti, kde byla léta tma. Můj zákonný choť si totiž čas od času pletl manželství s bezpodmínečnou kapitulací. Z nějakého důvodu se domníval, že zápis na matrice mu automaticky přidělil plná práva k mému bytu po babičce, k mému autu i ke každé volné hodině mého života.
„Ne, miláčku,“ pronesla jsem klidně, zřetelně a dívala se mu přímo ke kořeni nosu. „Moje řádná dovolená začíná přesně za deset dní, tedy hned ráno poté, co mají podle tvého plánu odjet zpátky domů. A právě tehdy také odjíždím já. Pobyt v lázeňském zařízení za městem už mám celý zaplacený a kvůli slibům, které jsi rozdával bez mého souhlasu, nehodlám posunout vlastní plány ani o jediný den.“
„Jaké ne?“ Radim se samým překvapením málem zakuckal a jeho rozhořčený hlas okamžitě zaplnil celou úzkou předsíň. „Vždyť jsem jim to už jasně slíbil! Koupily si lístky na vlak, balí kufry! Kdo se o ně tady postará, když se ty takhle zasekneš?“
„Ten, kdo jim to slíbil, se o ně také postará,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a prošla kolem něj do obývacího pokoje. „Víš, vynucená pohostinnost je dost podobná dobročinnosti placené z cizí platební karty. Vypadá to vznešeně a štědře jen do okamžiku, než skutečný majitel účtu zablokuje přístup. Tvoji příbuzní jsou výhradně tvoje odpovědnost a já se do toho zapojovat nebudu. A abych rovnou předešla tvé další zcela předvídatelné otázce: řidičský průkaz sis dodnes neudělal a moje auto potřebuji každý den do práce. Do vašeho nabitého programu výletů, nákupů a ordinací tedy můj vůz zahrnutý není.“
Pracovala jsem jako vedoucí zdravotnická registrátorka v archivu centrální městské nemocnice. V sobotu jsme v našem oddělení pravidelně sloužili podle schváleného rozpisu a vedení by kvůli Radimovu náhlému rodinnému rozmaru rozhodně nepřepisovalo směny, které byly domluvené dlouho dopředu.
Za zády jsem slyšela jen jeho podrážděné odfrknutí. Zůstal stát v chodbě a zjevně se snažil pochopit, proč se svět neotočil podle jeho představ. Až do poslední chvíle totiž posvátně věřil v jakousi samozřejmou ženskou poslušnost, což bylo u muže s nápadnými šedinami na spáncích skoro komické. Byl upřímně přesvědčený, že si jen pro formu trochu postěžuji, ale v pátek večer poslušně nastoupím ke sporáku a začnu ve velkém vyrábět domácí řízky, koláče a další zásoby pro jeho hosty.
A tady přichází užitečná domácí rada pro každého, komu hrozí podobný nájezd nepozvaných návštěvníků: v takové chvíli je potřeba jednat včas a nenechat ze sebe udělat bezplatnou služebnou.