Dobře funguje jednoduchý trik, který mi kdysi poradila jedna ostřílená kolegyně z nemocničního archivu. Ještě před příjezdem návštěvy se sepíše krátký, jasný papír: dohoda o rozdělení domácích povinností a nákladů. A ten se položí někam, kde ho nikdo nepřehlédne. Černé na bílém se v něm uvede, kdo hradí energie a vodu, kdo obstará nákupy, kdo vaří a v které dny. Pokud člověk, který si celou návštěvu vymyslel, odmítne takový dokument podepsat nebo převzít peněžní zodpovědnost, rázem z vás spadne jakákoli morální povinnost obskakovat jeho příbuzenstvo.
V pátek pozdě večer Radim s blaženým očekáváním otevřel naši velkou lednici. Vzápětí ztuhl, jako by ho někdo přibil k podlaze. Na dokonale čistých skleněných policích pod světýlkem smutně stál jen karton mléka, menší kus sýra a moje plastové krabičky s dietním jídlem, přesně rozpočítané na pracovní týden. Žádné obří hrnce silného vývaru, žádné naložené maso připravené do trouby, a už vůbec žádné domácí koláče ani buchty se u nás zázračně neobjevily.
„A kde je všechno normální jídlo?“ protáhl zmateně a dveře lednice přibouchl hlasitěji, než bylo nutné. „Vždyť zítra přijíždí vlak v šest ráno. Ti lidé dorazí hladoví!“
„V nejbližším supermarketu, Radime. V oddělení hotových jídel, většinou úplně dole v regálu,“ odpověděla jsem klidně a pomalu otočila stránku knihy. „Budeš muset vstávat hodně brzy, takže ti upřímně doporučuji nastavit budík na pátou. Ať stihneš zavolat taxi na nádraží.“
V sobotu ráno se můj útulný byt otřásl v základech. Manželovi příbuzní se nahrnuli do předsíně jako menší přírodní katastrofa. Paní Miroslava, moje tchyně, se okamžitě pasovala do role vrchní velitelky. Teta Jaroslava na sebe vzala úlohu přísné inspektorky a švagrová Klaudie očividně přijela s jediným cílem: bezplatně si užívat všech výhod městského pohodlí.
Okamžitě začalo nové dělení mého obytného prostoru. Paní Miroslava se naprosto samozřejmě usadila na velké pohovce v obýváku, jako by jí patřila odjakživa. Teta Jaroslava vzápětí vyžadovala, aby jí někdo připravil měkké skládací lehátko co nejblíž k otevřenému oknu. Klaudie se už ode dveří štítivě rozhlédla po chodbě a nespokojeně zkřivila rty, jako by ji právě ubytovali v podniku hluboko pod její úroveň.
„A kde mám svůj vlastní pokoj?“ prohlásila uraženě. „To mám vážně spát se staršími v jedné místnosti?“
Radim funěl námahou a táhl ze spíže nafukovací matraci do obýváku. Naši manželskou ložnici jsem totiž už týden předem jasně a nekompromisně zakázala přenechat hostům. V tomhle bodě jsem nehodlala ustoupit ani o centimetr.
Ze služby jsem se vrátila přesně v šest večer. Už v předsíni mě prašila do nosu směs kapek na uklidnění, připáleného oleje a lehce se šířící paniky. Můj zákonitý muž, rudý horkem a celý zpocený, vyděšeně pobíhal mezi kuchyní a obývákem s velkým talířem narychlo uvařených párků.
„Věruško, a proč nás Radimek vyzvedával z nádraží obyčejným taxíkem?“ ozvala se tchyně z pohovky, na níž seděla vznešeně jako císařovna na trůně. „Proč jsi nepřijela ty svým autem? A proč teď večeři chystá on? My jsme přece po tak dlouhé cestě úplně vyčerpaní!“
Klidně jsem se rozhlédla po tom náhle vzniklém odloučeném pracovišti blázince.
„Protože vás sem pozval Radimek, paní Miroslavo,“ kývla jsem zdvořile na všechny přítomné. „Já jsem dnes měla náročnou službu v nemocnici a opravdu si nemůžu dovolit opustit práci jen proto, abych vám včas uvařila párky. Dobrý večer. Udělejte si pohodlí.“
V pondělí musel Radim dlouze a dost poníženě vyjednávat se svým nadřízeným, aby dostal šest pracovních dnů neplaceného volna. Zároveň tím obětoval všechny náhradní volné dny, které si za celý rok nastřádal. Tahle ukvapená velkorysost ho měla vyjít draho a první následky se dostavily okamžitě.