Přišel tím o pořádný kus měsíční výplaty a zároveň se rozloučil i se slušnou čtvrtletní prémií. Už ve čtvrtek vypadal můj muž jako uštvaný tažný kůň, kterému někdo zapomněl oznámit, že městské závodiště je už dávno zavřené kvůli rekonstrukci. Každé ráno se mu změnilo v nekonečný maraton telefonátů do soukromých ordinací, objednávání odvozů a placení dalších účtů za vyšetření.
Tchyně si poroučela auto k diagnostickému centru, teta Jaroslava trvala na výpravách na vzdálené tržiště pro „opravdový domácí tvaroh“ a Klaudie pravidelně fňukala, že se bezodkladně potřebuje dostat do velkého nákupního centra na opačném konci města, protože jinak prostě nepřežije.
Já jsem tenhle cirkus sledovala s klidným, lehce ironickým úsměvem. Po večerech jsem si bez jakéhokoli spěchu ohřívala vlastní dietní krabičky, které jsem měla připravené dopředu, umyla po sobě jediný talíř a zásadně se nedotýkala ničeho z potravin nakoupených pro Radimův rodinný rekreační tábor.
Jednou večer jsem se mimoděk stala svědkem opravdu výmluvné scénky. Teta Jaroslava se vrátila z další výpravy na trh, podala Radimovi naditý sáček plný bylinek a zeleniny a k tomu mu před nos strčila dlouhou účtenku.
„Radimku, vždyť jsi sám říkal, že všechno tady půjde na tvoje náklady, takže mi to teď proplať. Vyšlo to skoro na dva tisíce korun,“ oznámila mu naprosto samozřejmě, jako by šlo o drobnost.
Když jsem viděla, jak se mému muži protáhl obličej a jak z něj během vteřiny zmizela barva, definitivně jsem si v duchu formulovala další důležité životní pravidlo. Mužská štědrost bývá přímo úměrná tomu, kolik cizího času a cizích peněz je dotyčný ochoten na ni obětovat. Za deset dní z něj neustálé jízdy, soukromí lékaři, drahé léky, nákupy jídla a rozmary příbuzných vysály z osobní peněženky téměř třicet tisíc korun. Jakmile se účet za tenhle banket začal platit z jeho vlastních peněz, jeho okázalá velkorysost se smrskla na velikost vysušené rozinky.
Šestý den už Radimovy nervy poprvé opravdu povolily. Večer si na mě počkal v potemnělé chodbě a zastoupil mi cestu.
„Zítra ráno sama objednej auto a osobně doprovoď mámu na ultrazvuk,“ vyštěkl a v ruce nervózně mačkal mokrou utěrku z kuchyně. „Objednal jsem ji na osmou a já kvůli vám všem spím sotva pět hodin denně!“
„Objednal jsi ji ty, takže ji tam taky odvezeš ty,“ odpověděla jsem klidně a opatrně jsem sundala jeho ruku ze svého ramene. „Já budu tou dobou v nemocnici v práci. A raději se nerozptyluj, tetě Jaroslavě už přetéká voda z vany.“
Vyústění celé téhle domácí frašky přišlo devátý den, v neděli. Manželovy příbuzné konečně pochopily, že se ani po tolika dnech nezapojím do nepřetržitého provozu jejich osobního servisu, a rozhodly se uspořádat mi hromadné rodinné pokárání. Večer se přede mnou tři rozhořčené představitelky domácího matriarchátu seřadily jako pevná hradba a úplně mi zablokovaly cestu do ložnice.
„Víš co, moje milá, my jsme k vám přece přijely na návštěvu!“ spustila paní Miroslava s nespokojeně sevřenými rty. „A ty se tu procházíš s nosem nahoru, jako bys byla nějaká cizí podnájemnice. Žádná vstřícnost, žádná obyčejná péče o starší lidi. Vlastního muže jsi už dohnala na pokraj sil, vždyť se ti tady úplně strhá!“
Klaudie si povýšeně založila ruce na prsou a celým postojem dávala najevo hluboké opovržení.
„Z elementární úcty ke starším příbuzným jsi mohla aspoň jednou připravit normální večeři. Teď jsme přece tvoje rodina,“ prohlásila švagrová.
Zastavila jsem se přímo před nimi a v místnosti okamžitě zhoustlo těžké, dusivé ticho.
„Radime, hodláš svým hostům konečně vysvětlit, že jsem roli bezplatné služky předem a zcela otevřeně odmítla?“ zeptala jsem se nahlas a podívala se směrem ke kuchyni, kde můj muž vyděšeně ztuhl za dveřmi.
Radim zbaběle uhnul pohledem stranou.