cosi nesrozumitelně zamumlal, skoro jako by se chtěl schovat za otevřenými dvířky lednice.
„No tak, Věro, mohla jsi jim přece trochu pomoct. Přijeli z jiného města,“ vysoukal ze sebe nakonec.
A v tu chvíli do sebe všechno dokonale zapadlo.
„Takže vlastní únavu jsi pochopil výborně, ale respekt k mému postoji vůbec,“ pronesla jsem klidně. Můj hlas byl najednou tvrdý a studený jako kov. „Úcta, Klaudie, neznamená, že se ze mě stane neplacená kuchařka a osobní řidička. Hosté jsou hosté jen tehdy, když se na jejich příjezdu předem shodnou oba manželé. Když se jeden z nich rozhodne předvést svou velkorysost a manželku prostě postaví před hotovou věc v jejím vlastním bytě, neříká se tomu návštěva. Říká se tomu drzé vtrhnutí. Radim vám slíbil prázdniny, tak ať se o ně postará. Veškeré stížnosti na nedostatečný servis směřujte na svého správce s hadrem u kuchyňského dřezu.“
Bez jediného dalšího pohledu jsem je obešla, jako by tam ani nestáli, a pevně za sebou zavřela dveře ložnice. Z chodby se okamžitě ozvalo zlostné, syčivé šeptání tchyně, ale za mnou už ten večer nepřišel nikdo. Nikdo si netroufl. Radim si zvolil svou stranu a já právě zvolila tu svou.
Desátý den, v pondělí večer, konečně odjížděli zpátky na nádraží. V předsíni viselo ponuré ticho, těžké skoro jako před pohřbem. Radim, celý pobledlý a pohublý, s tmavými kruhy pod očima z nekonečného nevyspání, beze slova tahal jejich obrovské tašky na chodbu před byt. Když se za nimi vstupní dveře s dunivým bouchnutím definitivně zavřely, sesunul se můj muž bez síly na podlahu ke zdi a unaveně si otřel zpocené čelo.
„Hotovo,“ vydechl těžce. „Vzal jsem si šest pracovních dnů neplaceného volna, vyplýtval všechny náhradní dny, přišel o prémie a naše úspory jsem nechal za jejich doktory, vyšetření a nákupy na trzích. Připadám si, jako bych dva týdny vykládal vagony na nádraží.“
V klidu jsem vyšla z ložnice. V ruce jsem držela menší, zářivě žlutý kufr na kolečkách. Radim ke mně zvedl zakalený, vyčerpaný pohled.
„Ty po tomhle všem opravdu jedeš do těch svých lázní?“ zeptal se chraplavě, jako by pořád nedokázal uvěřit tomu, co vidí.
„Ano. Přesně do lázní,“ odpověděla jsem a při oblékání lehkého pláště se nepatrně usmála. „Moje řádná dovolená začíná zítra ráno, ale vlak mi jede už dnes večer. Taxík čeká dole před domem, takže mám všechno načasované.“
„A co já?“ rozhodil bezmocně rukama směrem k špinavému bytu, hromadám nevypraného prádla v koutě a lednici, ve které nezůstalo vůbec nic. „Kdo mi bude celou tu dobu vařit?“
„Ten samý člověk, který ti bude vařit po našem oficiálním rozvodu. Ty sám,“ obešla jsem ho bez rozrušení. „Než se za dva týdny vrátím, chci tenhle byt úplně uvolněný. Odneseš si všechny své věci, do posledního kousku. Pozval jsi sem příbuzné bez mého souhlasu, dovolil jsi jim poučovat mě v mém vlastním domově a i teď myslíš jen na to, kdo se o tebe postará.“
Ústa se mu šokem pomalu pootevřela, ale nedala jsem mu ani vteřinu na další výmluvy.
„Ber to jako svůj první soukromý kurz přežití v reálném světě. Měj se tu dobře.“
Dveře se za mnou zavřely tichým, příjemným cvaknutím a jako ostrá čára mě oddělily od cizích sobeckých starostí. Když jsem se po dvou týdnech vrátila z lázní, našla jsem dokonale uklizenou předsíň a úplně prázdnou polovinu šatní skříně. Radim můj poslední pokyn splnil a odstěhoval se ke své matce na adresu svého trvalého bydliště.
Hned první pracovní den jsem podala návrh na rozvod. Radim své rodině nerozvážně slíbil deset dní pohodlí na můj účet. Výsledek byl prostý: hosté odjeli s drahými nákupy, já se vrátila výborně odpočatá a on zůstal bez úspor, bez manželky a bez práva rozhodovat o životě někoho jiného.