„Karolíno, a co kdybychom mu tu chatu přece jen nechali?“ ozval se Karel po chvíli. „Jen aby nebyl soud. Nervy jsou někdy dražší než majetek.“
Podívala jsem se na něj. Karel byl hodný člověk. Vždycky se snažil najít cestu, kde bude míň hluku, míň bolesti, míň zbytečných hádek. Jenže tentokrát jsem ustoupit nemohla.
„Máma to napsala sama,“ odpověděla jsem. „Jejím písmem. Poznala jsem ho hned, i přes stůl. Bylo to její rozhodnutí. Ne moje.“
Karel zvedl ruce, jako by se vzdával.
„Dobře. Jak chceš.“
Soudní jednání proběhlo v červnu. Stanislav dorazil upravený od hlavy k patě. Oblek, kravata, naleštěné boty, aktovka v ruce. Vedle něj ten samý právník v šedém obleku, s tabletem pod paží.
Já přišla v obyčejné bundě. A s průhlednou složkou na patentku, kterou jsem svírala jako záchranné lano.
Stanislav žádal, aby byla závěť prohlášena za neplatnou. Tvrdil, že máma v době jejího sepsání údajně „nechápala význam svého jednání“.
Jeho právník mluvil klidně a sebejistě. O věku. O nemocech. O „možném nátlaku ze strany osob, které měly na dědictví zájem“. Seděla jsem tam a poslouchala, jak z mojí mámy dělají nesvéprávnou ženu. Jak všech těch osm let, kdy jsem za ní jezdila, platila léky, schovávala účtenky a nespala po nocích, nazývají nátlakem.
Moje advokátka, mladá žena jménem Nikola, kterou mi doporučila kolegyně z práce, předložila soudu zdravotní dokumentaci. Mámina praktická lékařka Petra, která ji sledovala sedm let, připojila písemné vyjádření: v době sepsání závěti byla Milena při jasném vědomí a plně schopná rozhodovat. Tlak měla. Nohy ji zlobily. Ale hlava jí sloužila až do posledních dnů.
Potom Nikola položila na stůl kopie dokladů. Všech devadesát sedm. A k tomu svědeckou výpověď sousedky Boženy, která bydlela o patro níž a vídala mě u mámy třikrát až čtyřikrát týdně.
„A syna?“ zeptala se soudkyně. „Jak často jste vídala syna?“
Božena přišla osobně. Drobná žena v šátku. Mluvila tiše, ale každé slovo znělo pevně.
„Třikrát,“ řekla. „To si pamatuju přesně. Poprvé hned ze začátku, přijel modrým autem. Pak asi po dvou letech, nakládal si pneumatiky do kufru. A potom ještě jednou, krátce předtím. Přinesl bonboniéru.“
Soudkyně obrátila pohled ke Stanislavovi.
„Žalobce zpochybňuje způsobilost zůstavitelky. Přitom jste svou matku za osm let navštívil třikrát. Jak jste tedy kontroloval její stav?“
Stanislav mlčel. Právník se k němu naklonil a něco mu pošeptal.
„Měl jsem podnikání,“ řekl nakonec Stanislav. „Tři provozovny. Nemohl jsem tam pořád jezdit.“
„Jak daleko bydlíte od adresy své matky?“
„Asi čtyřicet kilometrů.“
„Žalovaná to měla přibližně stejně daleko,“ pronesla soudkyně. „S platem devět a půl tisíce korun. Veřejnou dopravou. A přesto si možnost našla.“
Na Stanislava jsem se nedívala. Dívala jsem se na svoje ruce. Úzké prsty, krátké nehty. Ruce zvyklé na práci. Těmito rukama jsem mámě osm let obracela matraci, vytírala podlahu, otevírala lahvičky s léky, když už neměla sílu pootočit víčkem.
Soud žalobu zamítl. Závěť zůstala platná.
Když jsme vycházeli ze síně, Stanislav se zastavil vedle mě. Prsten už neměl. Na malíčku mu zůstal světlý proužek kůže, vypadal skoro jako jizva.
„Spokojená?“ zeptal se.
„Ne, Stanislave. Máma je mrtvá. Z čeho bych měla mít radost?“
„Odteď nejsi moje sestra.“
Podívala jsem se mu přímo do očí. První uhnul on.
„Ty jsi mi bratrem nebyl už osm let. Tři návštěvy. Jedna krabice pralinek. Pneumatiky z máminy garáže. To není bratr. To je soused, který se občas staví, když se mu to hodí.“
Odešel rychle. Ani jednou se neotočil. Právník s tabletem spěchal za ním.
Zůstala jsem stát na schodech před soudem. Byl červen, vzduch byl teplý a kolem poletovalo chmýří z topolů. Úplně obyčejný den. Jenže uvnitř jsem necítila vítězství. Jen prázdno. Dřív jsem měla mámu a bratra. Teď mi zůstal byt a chata. A to rozhodně není totéž. Ani trochu.
Uběhly dva měsíce. Stanislav nezavolal. Od společných známých se ke mně ale doneslo, že všude vypráví, jak jsem mámu „zpracovala“ a „ukradla dědictví“. Že podá odvolání. Že jeho právník už připravuje další podklady.
Karel jen pokrčí rameny a říká, ať to zkusí. Prý se tím nic nezmění.
Přestěhovala jsem se do mámina bytu. Ten náš pronajímáme, splácení hypotéky je tak aspoň o něco snesitelnější. V mámině ložnici stojí na parapetu fialka. Fialová, kudrnatá, s bohatými květy. Každé ráno ji zalévám z malé žluté konvičky. Z té máminy.
Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím. Neměla jsem se přece jen rozdělit? Dát mu chatu, ať se tím třeba zadusí? Možná by si to máma přála. Abychom se nehádali, netahali po soudech, nestali se z nás cizí lidé.
Jenže pak si vybavím ten dovětek. Mámino písmo. Písmeno „d“ s dlouhým ocáskem. „Dcera to potřebuje víc. Osm let při mně stála. Ani jednou mě neopustila.“
A taky slyším Stanislavův hlas: „Jsi adoptovaná, tobě nic nepatří.“
Dvě stě dvacet osm tisíc pět set korun. Hodina a půl jedním směrem. Osm let. Devadesát sedm účtenek v průhledné složce.
Jeho tři návštěvy. A bonboniéra Orion.
Neustoupila jsem. Nevzdala jsem se bytu, ani chaty, ani mámina rozhodnutí.
Měla jsem se s bratrem rozdělit? Nebo máma rozhodla správně — a já udělala správnou věc, když jsem neuhnula?