„Ty mi chceš poslat účet za oslavu, na kterou jsem ani nebyla pozvaná?“ vybuchla Simona.
Už potřetí projížděla očima ten papír a pořád měla pocit, že se jí to jen zdá. Na kuchyňském stole, hned vedle napůl vypitého hrnku čaje, ležel úředně působící dopis z advokátní kanceláře. Strohou právnickou formulací se v něm oznamovalo, že její bratr Marek na ni podal žalobu, protože po ní požaduje úhradu poloviny nákladů na jubilejní oslavu jejich matky. Šlo přitom o večer, na který ji nikdo nepozval.
„Sedmatřicet tisíc?“ hlesla nahlas a znovu se zahleděla do uvedené částky. „Za hostinu v restauraci U Zlaté podkovy? Za smyčcové kvarteto? Za moderátora a fotografa?“
Simona sáhla po telefonu a vytočila bratrovo číslo. Chvíli se ozývalo vyzvánění.
„Ano?“ ozval se Marek naprosto klidně.
„Ty mi vážně chceš naúčtovat oslavu, které jsem se vůbec nezúčastnila?“
„Ale, Simono,“ protáhl Marek tónem hraného překvapení. „Takže dopis už dorazil? Všechno je v pořádku. Je to jen tvůj podíl na maminčině jubileu. Celkem pětasedmdesát tisíc, rozdělíme to napůl. To je přece fér, ne?“
„Fér?“ Simona prudce vstala od stolu, protože sedět v klidu už nedokázala. „Marku, ty jsi ten termín vybral schválně tak, abych byla na pracovní cestě. O celé oslavě jsem se dozvěděla až z fotek na sociálních sítích.“
„Nemohli jsme se pořád řídit tvým kalendářem,“ pronesl bratr a v hlase se mu ozval sotva skrývaný posměch. „Máma si přála slavit právě ten den. A navíc sama víš, jak ji ranilo, že ses rozhodla rozvést s Josefem. Mimochodem, byl to výborný chlap.“
Simona zavřela oči a snažila se spolknout slova, která se jí drala na jazyk. Rozvod s Josefem pro ni po pěti letech ponižování a nevěr znamenal vysvobození, jenže její rodina se z nějakého nepochopitelného důvodu postavila na jeho stranu.
„Marku, poslouchej mě,“ řekla a přinutila se mluvit co nejklidněji. „Nebudu platit za akci, na kterou mě úmyslně nepozvali. To je naprostý nesmysl.“
„Úmyslně?“ ohradil se bratr. „Kdo si myslíš, že jsi, že mě takhle obviňuješ? Nevděčnice. Máma pro tebe udělala tolik věcí a ty ses ani neobtěžovala přijít na její jubileum.“
„Byla jsem v Pardubicích na jednání. Dva měsíce předem jsi věděl, že budu pryč.“
„Takže práce je důležitější než vlastní matka?“ zvýšil Marek hlas. „U tebe byla kariéra vždycky na prvním místě. Není divu, že od tebe Josef utekl.“
Uvnitř Simony se zvedla vlna vzteku, ale odmítla se nechat vtáhnout do jeho provokací.
„Tímhle náš rozhovor končí, Marku. Jestli to opravdu chceš dotáhnout do konce, uvidíme se u soudu.“
Zavěsila dřív, než mohl odpovědět.
Následující týdny se proměnily v únavný sled telefonátů, zpráv a rodinného nátlaku. Matka jí volala každý den a vyčítala jí tvrdost i sobectví. Teta Alena posílala dlouhé zprávy o tom, jak posvátné jsou rodinné vazby. Dokonce i Nela, vzdálená sestřenice, se kterou se roky téměř nestýkaly, si najednou na Simonu vzpomněla a začala jí udílet lekce o povinnostech vůči starším.
„Simonko, proč musíš být tak umanutá?“ domlouvala jí matka při dalším hovoru. „Zaplať Markovi polovinu a nechme to být. On se přece jen snažil pro rodinu, připravil krásný večer.“
„Mami,“ odpověděla Simona trpělivě. „Kdyby mě někdo pozval, klidně bych zaplatila celou hostinu. Ale hradit oslavu, ze které mě v podstatě vyřadili, je ponižující.“
„Nikdo tě nevyřadil. Prostě to tak vyšlo s termínem…“
„Mami, Marek sám přiznal, že ten den vybral schválně.“
„Jen hloupě žertoval. Víš přece, jaký má smysl pro humor.“
Simona pochopila, že jakákoli hádka je marná. Matka Marka bránila odjakživa a dokázala mu omluvit téměř všechno. Když jí jako dítěti bral kapesné, matka tvrdila, že kluci prostě potřebují víc. Když rozbil její oblíbenou porcelánovou figurku, kterou dostala od babičky, slyšela, že věci nejsou v životě podstatné. A když Marek zfalšoval její podpis na dokumentech k prodeji chaty, matka ji přesvědčovala, aby mu odpustila a celou věc nechala být.
V den soudního jednání dorazila Simona k budově soudu o hodinu dřív. Připravila se pečlivě: měla s sebou všechny doklady o pracovní cestě, vytištěnou korespondenci s bratrem, v níž potvrzoval, že o jejím odjezdu ví, a dokonce se jí podařilo najít svědky mezi společnými známými.
Marek se objevil až pět minut před začátkem, oblečený v dobře padnoucím obleku. Po jeho boku kráčela jejich matka v nových šatech. Simona ten střih poznala okamžitě; patřil k nejnovější kolekci známé značky.
„Simono,“ kývl Marek s úšklebkem. „Pořád sis to nerozmyslela? Dej mi prostě peníze a rozejdeme se v klidu.“
Neodpověděla. Jen prošla kolem něj a vstoupila do jednací síně.
Soudkyně, žena středního věku s pozorným pohledem, si vyslechla obě strany. Marek mluvil sebejistě. Hovořil o rodinných tradicích, o významu matčina životního jubilea i o tom, že Simona si údajně sama zvolila práci místo rodiny. Jeho advokát, mladý a zjevně ctižádostivý právník, předložil účtenky z restaurace, smlouvy s hudebníky i dohodu s fotografem.
Když přišla řada na Simonu, věcně a klidně popsala okolnosti: její pracovní cesta byla domluvená už dva měsíce před oslavou.