Marek o tom věděl, a přesto bylo datum oslavy stanoveno právě tak, aby se jí nemohla zúčastnit.
„Mám k tomu důkazy,“ pronesla a položila před soudkyni složku s vytištěnými podklady. „Je tu naše korespondence. V jedné zprávě mi bratr napsal doslova: ‚Bude lepší, když tam nebudeš. Stejně bys všem zkazila náladu těmi svými zásadami.‘“
Marekovi z tváře rázem zmizela barva.
„To je vytržené z kontextu!“ vykřikl podrážděně.
Simona však pokračovala stejně klidným hlasem:
„Ráda bych soudu předložila ještě jeden dokument. Výpis platby z restaurace Zlatá podkova.“
Vytáhla další list a podala jej soudkyni.
„Podle tohoto dokladu hostinu pro třicet osob neuhradil můj bratr, ale naše matka. Celá částka, tedy přibližně devatenáct tisíc korun, byla převedena z její karty týden před konáním oslavy.“
V síni nastalo hrobové ticho. Alena sklopila oči k zemi. Marek otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
„Rozumím tomu správně,“ řekla soudkyně pomalu, „že pan Urban požaduje náhradu výdajů, které ve skutečnosti sám nevynaložil?“
„To… to bude jen nedorozumění,“ zamumlal Markův advokát a zjevně ztratil předchozí jistotu. „Můj klient matce ty peníze následně vrátil v hotovosti…“
„Máte o tom nějaký doklad?“ zeptala se soudkyně.
„My… nepředpokládali jsme, že něco takového bude nutné. V rodině se přece…“ začal právník koktat.
Simona sáhla do složky znovu.
„Tady je výpis z matčina účtu za poslední tři měsíce. Žádný hotovostní vklad v této výši se tam nenachází.“
„Kdes k tomu přišla?“ sykl Marek.
„Maminka mi před rokem udělila plnou moc ke správě účtů, když ležela v nemocnici,“ odpověděla Simona bez zvýšení hlasu. „Pomáhala jsem jí tehdy platit léčbu. Plná moc je stále platná.“
Soudkyně si předložené listiny pečlivě prostudovala. V místnosti bylo slyšet jen šustění papíru.
„Pane Urbane, dokážete soudu vysvětlit tento rozpor?“
Marek seděl ztuhle, pěsti sevřené tak pevně, až mu zbělely klouby. Jeho advokát nervózně přerovnával dokumenty před sebou, jako by v nich mohl najít záchranu.
„Žádám o krátkou přestávku za účelem porady s klientem,“ ozval se nakonec.
„Žádosti se nevyhovuje,“ odpověděla soudkyně nekompromisně. „Předložené skutečnosti jsou dostatečně jasné. Pane Urbane, pokusil jste se po své sestře vymáhat peníze za náklady, které vám nevznikly. Takové jednání může naplňovat znaky pokusu o podvod.“
„Ona to celé nastražila!“ vybuchl Marek. „Ta mrcha to udělala schválně…“
„Pane Urbane, ovládejte se,“ přerušila ho soudkyně ostrým tónem. „Jinak vás nechám vyvést z jednací síně.“
Jenže Marek už nedokázal přestat.
„Ona byla vždycky ta oblíbená!“ vykřikl. „Premiantka, chytrá holčička, všichni ji obdivovali! A já? Já jsem celý život stál v jejím stínu! Dokonce i děda jí odkázal lepší část majetku!“
„Marku, mlč,“ zašeptala Alena a chytila ho za rukáv.
Vytrhl se jí.
„Ne, ať to všichni slyší! Tahle svatá Simona dostala dědův byt v centru, zatímco na mě zbyla barabizna na kraji města! Tomu říkáte spravedlnost?“
Simona se na něj podívala bez nenávisti, spíš unaveně.
„Děda ti odkázal dům s pozemkem o dvaceti arech. Prodal jsi ho developerovi za zhruba sedm set padesát tisíc korun. Můj byt měl v době dědictví hodnotu asi tři sta sedmdesát pět tisíc.“
„Sklapni!“
„Pane Urbane!“ Soudkyně udeřila kladívkem. „Ještě jediné podobné vyjádření a přivolám justiční stráž.“
Marek těžce oddechoval. Díval se na Simonu s takovou nenávistí, jako by za všechny jeho životní prohry mohla právě ona.
„S přihlédnutím k předloženým důkazům,“ pokračovala soudkyně, „soud žalobu pana Urbana zamítá. Zároveň budou podklady z tohoto řízení postoupeny státnímu zastupitelství k posouzení, zda nedošlo k pokusu o podvod. Jednání je skončeno.“
Když Simona vyšla z budovy soudu, připadala si zvláštně lehká. Jako by ze zad shodila kámen, který s sebou vláčela celé týdny. Zastavila se na schodech a na okamžik nastavila tvář jarnímu slunci.
„Simono, počkej!“
Otočila se. O několik kroků níž stála její matka. Vypadala ztraceně, shrbeně a mnohem starší než ráno.
„Proč jsi to Markovi udělala?“ zeptala se Alena dotčeným hlasem. „Vždyť on to myslel dobře…“
„Mami, pokusil se mě podvést. Zase.“
„Ale mohla jsi to prostě zaplatit. Peníze máš…“
Simona pomalu zavrtěla hlavou.
„O peníze tady nejde. Jde o to, že už nechci být člověk, kterým může Marek manipulovat, kdykoli se mu zachce. A nechci dál přehlížet ani to, že mu to tiše schvaluješ.“
„Já jsem nikdy…“
„Mami, tu hostinu jsi zaplatila ty. A pak jsi mlčela, když po mně Marek chtěl náhradu. Věděla jsi, co dělá?“
Alena uhnula pohledem.
„Říkal, že tě to naučí vážit si rodiny…“
„Naučí?“ Simona na ni nevěřícně hleděla. „Mami, je mi pětatřicet. Nepotřebuju takové lekce.“
„Po rozvodu ses nám odcizila…“
„Odcizila jsem se vám, protože jste se všichni postavili na stranu muže, který mě tři roky podváděl. Protože pro vás bylo důležitější, co tomu řeknou lidi, než jestli jsem šťastná.“
Alena mlčela a v prstech mačkala kapesník.
„Víš, co je na tom nejsmutnější?“ pokračovala Simona tišeji. „Že vás mám pořád ráda. Tebe i Marka, ať už se zachoval jakkoli odporně. Jenže láska neznamená, že se nechám využívat.“
Pak se otočila a zamířila k autu. Tentokrát se už neohlédla.
O dva týdny později jí zavolalo neznámé číslo.
„Paní Simono?“ ozval se v telefonu mužský hlas. „Jmenuji se Daniel Čermák, vyšetřovatel státního zastupitelství. Potřebuji s vámi mluvit kvůli vašemu bratrovi.“
Srdce se jí na okamžik sevřelo.