„Stalo se něco?“ vydechla Simona.
„Při kontrole spisu k soudnímu řízení jsme narazili na několik pozoruhodných skutečností,“ odpověděl Daniel Čermák věcně. „Vypadá to, že váš bratr se o podobný způsob získávání peněz nepokusil poprvé.“
„Co tím chcete říct?“
„Mohla byste zítra v deset dopoledne přijít na státní zastupitelství? Adresu vám pošlu zprávou. Je důležité, abychom si promluvili osobně.“
Druhý den seděla Simona v jeho kanceláři a před sebou měla otevřenou silnou složku. Listovala dokumenty a s každou další stránkou v ní rostl vztek i odpor.
„Za poslední dva roky tu máme tři soudní spory,“ vysvětloval Čermák. „Žaloba na bývalého známého kvůli údajně nevrácené půjčce — neúspěšná. Spor se sousedem z chatové oblasti kvůli domnělému poškození plotu — také prohraný. A žaloba na někdejšího kolegu, který mu měl údajně ukrást podnikatelský nápad — soud ji zamítl už během jednání.“
Simona zvedla oči od papírů.
„O ničem z toho jsem neměla tušení.“
„Zdá se, že váš bratr si z žalob a nátlaku udělal téměř živnost,“ pokračoval vyšetřovatel. „Jenže zajímavější je jeho finanční zázemí. Prověřili jsme ho. Pan Urban je oficiálně vedený jako poradce ve firmě vaší matky. Měsíční odměna činí tři tisíce sedm set padesát korun.“
„Máma má firmu?“ uniklo Simoně nevěřícně.
„Viktorie s.r.o. Založená před dvěma lety. Předmět činnosti: poradenské služby. Za celou dobu neuzavřela jedinou reálnou zakázku, přesto na účet pravidelně chodily platby od soukromých osob.“
„Od koho?“
Čermák před ni posunul seznam. Simona poznávala jedno jméno za druhým — matčiny staré přítelkyně, vzdálené příbuzné, sousedy z chaty.
„Nejde o závratné částky,“ řekl vyšetřovatel. „Většinou od tisíce dvou set padesáti do pěti tisíc korun. Jenže chodily opakovaně. V poznámkách k platbám bývá uvedeno ‚poradenství‘ nebo ‚vrácení dluhu‘.“
„Bože,“ zašeptala Simona a sevřel se jí žaludek. „Oni obírali důchodce?“
„Tak to alespoň zatím vypadá. Schéma je jednoduché. Vaše matka využila důvěry lidí, které znala desítky let. Požádala je o peníze na léčbu, opravu domu nebo jinou naléhavou věc. Peníze pak nepřišly jí osobně, ale na firemní účet. Papírově šlo o úhradu služeb, firma z toho odváděla daně. Jenže žádné služby poskytnuty nebyly a dluhy se nikomu nevracely.“
„Ale máma… ona přece nemohla vědět…“
„Vaše matka je starší žena,“ řekl Čermák opatrněji. „Je možné, že úplně nerozuměla tomu, co se děje. Ale váš bratr jako jednatel firmy musel velmi dobře vědět, co dělá.“
Simona chvíli mlčela.
„Co bude dál?“
„Vyšetřování pokračuje. Budeme potřebovat vaši výpověď. A ještě jedna věc.“ Vyšetřovatel vyhledal v papírech další list. „Mezi poškozenými je také Eva Bednářová. Říká vám to jméno něco?“
„Ano,“ přikývla Simona okamžitě. „Je to mámina kamarádka z dětství. Znají se víc než padesát let.“
„Za poslední rok poslala na účet společnosti sedmdesát pět tisíc korun. Byly to všechny její úspory. Prodala svou chatu, protože věřila, že pomáhá vaší matce zaplatit operaci.“
Simona si zakryla obličej dlaněmi. Teta Eva patřila k nejlaskavějším lidem, jaké kdy poznala. Vdova po vojákovi, celý život učila na škole, žila skromně z důchodu a každou korunu obracela dvakrát, než ji utratila.
„Ty peníze jí vrátím,“ řekla Simona pevně.
„Je to šlechetné rozhodnutí,“ odpověděl Čermák. „Ale nejdřív musíme dokončit vyšetřování. A měla byste se připravit. Tohle bude vážná věc.“
Zpráva o vyšetřování se mezi příbuznými a známými rozlétla rychlostí požáru. Simonin telefon nepřestával vibrovat, ale ona hovory nepřijímala. Teprve večer se odhodlala přehrát hlasové zprávy.
„Simono, tady teta Alena. Jak jsi to mohla udělat? Vždyť je to tvoje vlastní matka! Vzpamatuj se!“
„Simčo, volá Nela. Je to pravda? Je to opravdu tak vážné? Mně taky volali ze státního zastupitelství…“
„To je ostuda! Ničíš naši rodinu! Takovou dceru nepoznávám!“ ozval se pak matčin hlas, zlomený a zároveň plný výčitek.
Poslední zpráva přišla od Marka: „Budeš toho litovat. Přísahám, že za všechno zaplatíš.“
Simona všechny nahrávky smazala a čísla zablokovala. Byt utichl. Jen zpoza oken doléhal tlumený šum večerního města. Uvařila si heřmánkový čaj, usadila se do křesla a otevřela tablet. Musela matce najít dobrého advokáta. Přes všechno, co se stalo, nedokázala připustit, aby stará žena skončila ve vězení.
Asi po hodině se ozval zvonek. Simona se podívala kukátkem a ztuhla. Na chodbě stál Marek. Obličej měl rudý, pohyby trhavé a nejisté. Bylo zřejmé, že pil.
„Otevři!“ zařval a udeřil pěstí do dveří. „Vím, že jsi doma!“
Simona se beze slova odsunula stranou a vytočila policii.
„Otevři, ty mrcho!“ křičel Marek za dveřmi. „Všechno jsi zničila! Kvůli tobě zavřou mámu! Kvůli tobě přijdu o všechno!“
Rány sílily. Už nebouchal jen pěstmi — podle dunění to vypadalo, že do dveří kope.
„Najdu si tě! Slyšíš? Ještě budeš prosit!“
Za patnáct minut dorazila policejní hlídka. Marka odvedli, zatímco se zmítal, vyhrožoval a chrlil nadávky. Sousedé vykukovali pootevřenými dveřmi a šeptali si mezi sebou.
Soudní řízení trvalo tři měsíce. Během něj vyplouvaly na povrch další podrobnosti. Ukázalo se, že Marek nejen tahal peníze z matčiných známých, ale také zfalšoval několik plných mocí a pokoušel se prodat nemovitosti, které jí patřily. Naštěstí se převody nepodařilo dokončit, protože v dokumentech byly chyby.
Matka působila během jednání jako zlomený člověk. Stále opakovala, že o ničem nevěděla. Marek jí prý tvrdil, že jde o legální podnikání, a ona mu jen chtěla pomoct postavit se znovu na nohy po nešťastném manželství.
„Po nešťastném manželství?“ zeptal se státní zástupce a nahlédl do spisu. „Podle dostupných dokumentů však pan Urban nikdy ženatý nebyl.“
Alena zmateně zamrkala.
„Ale on mi říkal… Alice… že se před rokem rozvedli…“
„Žádná Alice nikdy neexistovala,“ nevydržela to Simona a vstoupila do řeči. „Marek si to celé vymyslel, aby v lidech vzbudil soucit a dostal z nich peníze.“