„Kdo si vás přijde vyzvednout?“ zeptala se sestra a propiskou poklepala na formulář.
Seděla u stolu napůl bokem, brýle jí sklouzly až na špičku nosu a nedívala se na mě, ale do prázdné kolonky v papírech.
„Po propuštění,“ upřesnila. „Samotnou vás pustit nemůžeme, taková jsou u nás pravidla. Někdo musí přijet a podepsat převzetí.“
„A když nemám nikoho?“
Jitka Tichýová — tak stálo na její jmenovce — ke mně zvedla oči.
„Každý někoho má. Syna, manžela, sousedku. Paní Gabrielo Rychlýová, nechci na vás spěchat, ale ta kolonka nesmí zůstat prázdná.“
„Sestra,“ řekla jsem nakonec. „Napište sestru. Terezu Malířovou.“
Zapsala ji a potom mi číslo nahlas přečetla, abych ho potvrdila. Znala jsem ho zpaměti, i když v telefonu uložené samozřejmě bylo.
Domů jsem šla pěšky, jen dvě zastávky, a celou cestu jsem v hlavě skládala věty, které jí řeknu.
Na dvířkách kuchyňské skříňky mám lepicí páskou přichycený papírek. Tři řádky mým rukopisem: středa — Šimon z družiny, sobota — nákup, neděle — Karolína na tancování. Visel tam už třetím rokem, od toho léta, kdy Milan odešel z továrny a jim se začaly krátit peníze.
Každou sobotu jsem k nim táhla svoji tašku na kolečkách. Když se věci skládaly nastojato, vešly se do ní čtyři plné tašky: pohanka, kuře, dětské tvarohy, prací prášek, který jim jako naschvál docházel vždycky v pátek. Tereza otevřela dveře, pronesla: „Ale prosím tě, proč se s tím taháš,“ a hned mizela do kuchyně vybalovat. Ani jednou se nezeptala, kolik to stálo.
Zavolala jsem jí v pondělí večer, v osm, kdy už měli po večeři.
„Terezo, dvanáctého května jdu na operaci,“ řekla jsem. „Se zády. Doktor říká, že potom měsíc a půl nesmím zvedat nic těžšího než konvici.“
„Ježiš,“ vydechla Tereza. „To je hrozné. A kde tě budou operovat?“
Řekla jsem jí název nemocnice. Chvíli soucitně vzdychala. V pozadí hrála televize a některé z dětí se smálo kreslené pohádce.
„Potřebuju, aby mě někdo vyzvedl,“ pokračovala jsem. „A první tři čtyři dny aby byl někdo poblíž. Donést jídlo, dojít do lékárny. Nic víc.“
Televize náhle ztichla.
„Gábi, no tak,“ ozvala se. „Vždyť sama víš, jak to mám. Mám vlastní rodinu. Šimon, Karolína, Milanovy směny. Já se nemůžu rozkrájet.“
„Nemám nikoho jiného, Terezo.“
„A co Karolína?“ řekla. „Karolíně je patnáct, má za rohem zkoušky, nebudu ji tahat od učení.“
„Karolínu nežádám.“
„A proč zrovna já? Najmi si někoho. Pečovatelek je dneska plno, podle inzerátu seženeš člověka během dne.“
„Na pečovatelku nemám peníze.“
„To už ale není moje věc,“ odpověděla. „Gábi, říkám ti to upřímně, nemám kapacitu. Chodím do práce, starám se o domácnost, řeším úkoly. Mě se taky nikdo neptá, jak to zvládám.“
Stála jsem u skříňky a upírala oči na pásku, která na okrajích zežloutla. A tehdy řekla právě to, co řekla.
„A vůbec, Gábi. Nikdo tě nenutil to všechno dělat. Rozhodla ses sama. Ty jsi nám nic nedlužila — a my teď nedlužíme nic tobě.“
Nerozplakala jsem se. Dokonce mě to ani nepřekvapilo, a právě to na tom bylo nejhorší.
„Dobře,“ pronesla jsem. „Tak ve středu pro Šimona nepůjdu. A v sobotu nákup nepřivezu.“
Zasmála se.
„Ty ses urazila? No jistě. Až tě to přejde, zavoláš sama.“
Hovor jsem ukončila dřív než ona. Potom jsem v mobilu otevřela banku, v seznamu našla pravidelnou platbu, která každý měsíc pětadvacátého odcházela na její kartu, a stiskla „zrušit“. Aplikace se zeptala, jestli jsem si jistá. Potvrdila jsem to ještě jednou.
Ve středu začal telefon zvonit ve čtvrt na čtyři.
Nezvedla jsem ho ani jednou. Ani ve čtvrt na čtyři, ani o půl, ani v pět. Osmnáct zmeškaných hovorů a potom zpráva velkými písmeny: „KDE JSI.“ Za ní další: „Sedí ve škole sám, aktovku na kolenou.“
Že ve středu nepřijdu, jsem jí řekla už v pondělí. Nahlas, jasně, bez narážek a bez dvojsmyslů. Jenže ona se rozhodla ověřit si, jestli mluvím pravdu.
V šest napsala, že ho vyzvedla sama a že jsem se zbláznila. Takže to šlo.
Ten kluk kvůli nám dvěma seděl ve škole o hodinu déle. Dodnes se mi o tom zdá.
Do operace už nezavolala.
Zákrok proběhl přesně v určený den. Z nemocnice mě odvezla Hana Kolářová ze sedmého patra — zavolala taxi, vyšla až na pokoj a moje věci poskládala do té stejné tašky na kolečkách, se kterou jsem přijela. Do knihy se podepsala také ona. Jitka Tichýová se podívala na podpis, potom na mě, ale neřekla nic.
První týden jsem přežívala na polévce, kterou Hana Kolářová vařila pro sebe a hned polovinu odlévala do sklenice. Nosila mi ji v deset dopoledne, postavila ji na stůl a zase odešla, protože první dny jsem skoro nedokázala mluvit: po lécích se mi všechno rozplývalo před očima.
„Nemysli si, že mě to obtěžuje,“ řekla čtvrtý den. „Stejně vařím. Ty lež a nehraj si na hrdinku.“
Sklenici položila na stůl.