Všimla si mobilu, který mi ležel vedle hlavy na polštáři displejem nahoru a od rána ani nepípl.
„Tvoje sestra ví, že tě operovali?“
„Ví.“
Tím to pro ni skončilo. Už se k tomu nevracela ani jednou za celé dny, kdy jsem se dávala dohromady a většinu času jen ležela.
Tereza Malířová mi mezitím zavolala dvakrát. Poprvé třetí den po zákroku.
„Gábi, prosím tě, nemůžu najít Šimonův úbor. Ten modrý na tělocvik. Nenechal ho u tebe?“
„Nechal.“
„A kde přesně je?“
Řekla jsem jí to. Ona jen pronesla krátké „aha“ a hovor ukončila. Na nemocnici se nezeptala.
Podruhé se ozvala až úplně na konci května.
„Jak jsi na tom?“ spustila čile. „Už chodíš?“
„Chodím.“
„Hele, Šimon má od prvního prázdniny. Kdy už budeš úplně v pořádku? Nemáme ho kam dát, tábor začíná až v červenci.“
Seděla jsem na stoličce v předsíni, protože do měkkého křesla jsem si sednout nesměla, a dívala se na nákupní tašku u věšáku.
„Nikdy,“ odpověděla jsem.
„Co tím myslíš?“
„To, že si ho v červnu nevezmu. Ani v červenci. A v srpnu taky ne.“
„Ty se pořád urážíš? Kvůli takové hlouposti?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Protože ne.“
Řekla mi, že jsem nějaká divná a že máma měla pravdu. Za dvacet minut volala máma.
Alena Navrátilová uměla chodit kolem horké kaše. Nejdřív mi vyprávěla o tlaku, pak o sousedce, jejíž snacha nestála za nic, a teprve nakonec přešla k tomu, proč vlastně telefonuje.
„Tereza je mladší,“ řekla. „Ty jsi starší. Tobě Pánbůh nadělil zdraví i rozum, tak to musíš táhnout. Ona má dvě děti, ty nemáš nikoho.“
„Mami, přijeď ke mně,“ požádala jsem ji. „Zůstaň tu se mnou pár dní. Nikdy v životě jsem po tobě nic takového nechtěla.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Gábinko, vždyť víš, že bych k tobě jela dvě hodiny a ještě s přestupem.“
„Vím,“ řekla jsem a tentokrát jsem zavěsila první.
Ještě ten večer jsem vzala igelitku a naházela do ní všechno, co se u mě za ta léta usadilo po jejich dětech: modrý tělocvik, pantofle na suchý zip, dva sešity a dětský deštník. Tašku jsem odnesla do chodby a postavila ji ke dveřím. Tereze jsem napsala jedinou zprávu: „Šimonovy věci jsou u mě v předsíni. Vyzvedni si je sama, já je nikam nosit nebudu.“
Neodpověděla.
V sobotu ale zazvonila Karolína.
Stála na chodbě před bytem s batohem přes rameno a sklenicí kompotu v ruce. Patnáct let, vytáhlá, v otcově větrovce, a přitom pořád stejná jako v šesti: přešlapovala z nohy na nohu a nedokázala se mi podívat do očí.
„Máma to posílá,“ řekla. „A taky říkala, že mi pomůžete se slohovkou. Mám ji přepsat, jinak mi vyjde trojka.“
Pustila jsem ji dovnitř. Dala jsem vařit vodu a vytáhla palačinky, které Hana Kolářová napekla pro celý dům.
Nad slohem jsme seděly skoro hodinu. Psala o Čackém a o tom, proč nakonec odjel. Karolína okusovala konec propisky a tvrdila, že jí není líto Čackého, ale Sofie, protože ta celý život proseděla v otcově domě a nikdy se nenaučila rozhodovat sama za sebe. Napadlo mě, že ta holka je chytřejší než my všichni dohromady.
„Vy už k nám vážně nebudete jezdit?“ zeptala se najednou. „Máma říkala, že jste se urazila na smrt.“
„Já se neurazila.“
„A co teda?“
„Jsem unavená,“ odpověděla jsem. „Jez.“
Chvíli mlčela a namáčela palačinku do zakysané smetany.
„Vždyť vy k nám jezdíte odjakživa,“ řekla potom. „Od doby, co si pamatuju. Myslela jsem, že takhle to mají všechny tety.“
„Nemají.“
Píchala vidličkou do palačinky a rozhrnovala ji po talíři.
„Teto Gábi… Vy jste mámě na podzim dávala peníze na doučování? Říkala, že jste jí pomohla.“
„Dávala.“
„Jenže žádné doučování nebylo,“ pronesla Karolína a oči nezvedla. „Máma řekla, že je to moc drahé, tak jsem se učila sama podle videí. Nezlobte se na ni, jo? Já jsem se fakt snažila, jenom se topím v literatuře, ne v angličtině.“
Řekla jsem, že se nezlobím.
Pak sáhla do kapsy větrovky.
„Tohle je pro vás. Úplně jsem na to zapomněla.“
Na dlani jí ležela mušle. Velká, uvnitř narůžovělá, s malou dírkou po provázku.
„Odkud ji máš?“
„Z Rimini. Máma s tátou tam byli v květnu. Chtěla jsem vám ji donést hned, ale máma říkala, že vám ji dám později.“
Konvice cvakla. Stála jsem k ní zády.
„V květnu,“ zopakovala jsem.
„Jo. Na deset dní. Já se Šimonem jsme byli u babičky, brala nás do kina. Dokonce dvakrát.“
Dole zatroubilo auto. Karolína popadla batoh, u dveří vzala tašku se Šimonovým úborem, letmo mě políbila na tvář a seběhla po schodech. Oblékla jsem si svetr z věšáku a vyšla za ní.
Milan seděl za volantem se staženým okénkem a kouřil do sevřené dlaně. Když mě uviděl, zahodil cigaretu a vystoupil.
„Ahoj, Gábi. Jak je ti?“
„Kdy jste tu dovolenou kupovali?“ zeptala jsem se.
Ohlédl se k autu, kde už Karolína seděla vzadu se sluchátky v uších, a přivřel dveře.
„V březnu,“ odpověděl. „Byla na to akce. Sleva za včasnou rezervaci.“
Březen. Měsíc předtím, než jsem Tereze volala a prosila ji, aby u mě první dny po operaci zůstala.
„Takže když jsem jí volala, už jste o tom dávno věděli.“
„Gábi, já jsem jí to říkal,“ zamumlal a promnul si krk. „Řekl jsem jí to rovnou.“