„Říkal jsem jí: Gabriela je doma sama, aspoň na víkend by za ní měla zajet. A ona mi na to odsekla: Gábi to zvládne. Ta zvládne všechno.“
„A ty?“
„Já jsem odjel,“ řekl a roztočil si na prstu svazek klíčů. „Nechci, aby sis myslela, že jsem nějaký hrdina. Říkám ti to jen proto, abys věděla, že mně se to nelíbilo. Já ti sem ještě budu vozit dceru. Já se ti budu muset dívat do očí.“
„Tak se dívej,“ odpověděla jsem.
Odjel. Zůstala jsem stát před vchodem a dívala se nahoru, jak někdo ve třetím patře vyklepává z okna rohožku. Tolik let jsem jim vozila nákupy, protože prý neměli dost. A celé ty roky jsem si opakovala jediné: když je mé sestře těžko, nemůžu se já tvářit, že se mě to netýká.
Jenže se ukázalo, že měli dost. Jen prostě měli odkud brát.
Na podzim jsem přispěla na doučování. Žádné doučování se nekonalo. Místo něj bylo Rimini. Deset dní u moře. A mušle pro mě na památku.
Večer jsem zavolala Tereze.
„Vím o tom březnu,“ řekla jsem. „A vím i o té angličtině.“
„No a?“ ozvala se. „To si jako nesmím odpočinout? Já jsem taky člověk. Mimochodem, taky mě bolí záda. A ty peníze už byly moje. Můžu je utratit za co chci.“
„Můžeš,“ řekla jsem klidně. „A já taky můžu.“
„Co tím chceš naznačit?“
„Nic nenaznačuju. Jen mi už nikdy nevolej s žádnou prosbou. S žádnou.“
Za týden se ozvala máma a pozvala mě na Šimonovy narozeniny.
Osmadvacátého června se u mámy sešlo asi deset lidí. V obýváku byl roztažený stůl, na něm mísy se salátem, chlebíčky, talíře. Přišla mámina sousedka, teta Anička, mámina kamarádka s manželem a Terezina kmotra. Šimonovi bylo devět.
Přivezla jsem mu stavebnici. Velkou, s motorkem. O takové mluvil snad půl roku. Jakmile ji uviděl, vypískl radostí a odtáhl krabici do pokoje.
Posadili jsme se ke stolu. Připili jsme oslavenci. Teta Anička se mě zeptala, jak se cítím, a já odpověděla, že dobře. Tereza zrovna nakládala Milanovi na talíř salát.
„Naše Gábi teď šetří na dovolené,“ pronesla přes stůl. „Začala počítat každou korunu. Prý jsme jí ještě něco dlužní.“
Všichni se zasmáli. Kromě mě.
„Ale Gábičko, vždyť ona je mladší,“ spustila teta Anička smířlivě. „Má dvě děti na krku, to musíš pochopit. Moje Lenka taky žije sama, děti nemá, a pomáhá mi i bere si synovce. Od toho přece rodina je.“
„Děti za nic nemůžou,“ přidala se kmotra. „Proč by to měly odnést ony?“
Máma mlčela. Dlaní uhlazovala ubrus, jako by na něm byla neviditelná vráska.
Otřela jsem si ruce do ubrousku a vstala. Ne proto, že bych si ten výstup předem připravila. Prostě už se nedalo sedět dál.
„Čtyřicet pět tisíc korun,“ řekla jsem. „Za tři roky. Nevypočítala jsem si to sama od oka, ukázal mi to výpis z banky. V dubnu jsem hledala peníze na lázně a zjistila jsem, že je nemám.“
U stolu se rozhostilo ticho. Dokonce i z dětského pokoje přestalo být slyšet cvakání dílků stavebnice.
„A to nepočítám sobotní nákupy, peníze na angličtinu, bundy na září ani dva tábory. To jsem do toho nezahrnula.“
„Ty to budeš říkat nahlas?“ vyjela Tereza. „Před lidmi?“
„Budu,“ odpověděla jsem. „Dvanáctého května jsem byla na operaci. A přesně v těch dnech jste byli s Milanem v Rimini. Máma hlídala vaše děti a vodila je do kina. Mami, ty jsi to věděla.“
Máma ke mně zvedla oči.
„Věděla,“ řekla. „A co jsem podle tebe měla dělat? Zkazit sestře dovolenou? Slušní lidé takové věci u stolu nevytahují.“
„Slušní lidé,“ zopakovala jsem. „Dobře.“
Tereza začala mluvit rychle a hlasitě, aby ji slyšeli všichni. Že všechno obracím naruby. Že to byla jejich první normální dovolená po devíti letech. Že lezu do cizí peněženky. Že jsem peníze dávala sama a nikdo je ze mě nepáčil. Nechala jsem ji domluvit až do konce.
„Nepáčil,“ přikývla jsem. „To je pravda. Nosila jsem je dobrovolně. A teď jsem s tím dobrovolně skončila.“
„Nikdo tě k ničemu nenutil,“ odsekla Tereza.
„Nenutil.“
Podívala jsem se na ni přes celý stůl.
„Já nemám vlastní děti, Terko. Vozila jsem vám jídlo a za odměnu jsem dostávala středu se Šimonem a neděli s Karolínou. Kupovala jsem si místo u vašeho stolu. Přesně to jsem dělala. Myslela jsem si, že je to jako vklad v bance: nosíš, nosíš, a až bude zle, přijdeš a něco si vybereš. Aspoň trochu. Aspoň jedinkrát. Jenže to žádný vklad nebyl. Bylo to prostě odevzdání. Dala jsem — a nic se nevrací.“
„A co teď?“ zeptala se. „To jako úplně nic?“
„Úplně nic. Ani korunu. Ani jednu středu. Ani jednu sobotu. Žádné bundy v září, žádný tábor. Už to nebudu vysvětlovat. A už to nebudu dělat.“
„Budeš toho litovat,“ řekla Tereza.
„Možná.“
Vešla jsem do pokoje, kde Šimon seděl na koberci mezi rozházenými součástkami stavebnice. Pohladila jsem ho po vlasech a řekla mu, že je šikovný a že mu přeju všechno nejlepší. Ani nezvedl hlavu. Pak jsem si vzala kabelku a odešla do předsíně.
„Ty máš místo srdce kámen, Gábi,“ řekla za mnou máma.
Doma jsem postavila konvici na čaj, došla ke kuchyňské skříňce a nehtem podebrala okraj lepicí pásky. Odtrhla se s ostrým zapraskáním a vzala s sebou i úzký proužek barvy. Papírek se mi v ruce stočil do úzké ruličky.