Chvíli jsem tu smotanou ruličku držela mezi prsty a bez jakéhokoli důvodu si prohlížela vlastní písmo, jako by v něm mělo být ukryté nějaké vysvětlení. Pak jsem papírek hodila do koše a posadila se ke stolu. Poprvé po dlouhých letech jsem netušila, co mě čeká ve středu.
Pátého srpna se telefon rozezněl už v sedm ráno.
„Gábi. Gábi, prosím tě, nezavěšuj.“
Tereza Malířová mluvila překotně. Tentokrát bez svých obvyklých povzdechů, bez úvodního „hele“ a bez okolků.
„Posílají mě na školení do Ústí nad Labem. Od dvanáctého, na čtrnáct dní. Když nepojedu, vyhodí mě. U nás v oddělení už se zbavili dvou lidí. Milan je na směně až do září, odjet nemůže. Karolína ten samý den nastupuje na tábor, školní poukaz, už zaplacený. Máma je od prvního v Opavě u svojí sestřenice a vrátí se taky až v září.“
Na okamžik se odmlčela, jen se nadechla.
„Šimona nemám komu dát. Vezmi si ho k sobě. Jen na dva týdny. Prosím tě.“
To slovo — prosím — jsem od ní za celý náš společný život slyšela poprvé.
Stála jsem u okna. Na parapetu ležela obálka s potvrzeným pobytem: lázně kousek od Olomouce, nástup přesně v ten den. Lékař mi je doporučoval už na jaře, hned po propuštění z nemocnice. Objednala jsem je v červenci. Za peníze, které dřív pravidelně pětadvacátého mizely jinam, a zbytek jsem doplatila z dovolené.
„Ten den odjíždím vlakem,“ řekla jsem. „Do lázní. Na dvanáct dní.“
„Tak to přelož.“
„Ne.“
„Gábi, vždyť je to dítě. Šimon. Nosila jsi ho od porodnice na rukou.“
„Nosila.“
„A teď je ti to jedno?“
„Není mi to jedno,“ odpověděla jsem. „Ale nevezmu si ho.“
„Ty ho tím opouštíš!“
„Já jsem si ho nikdy nevzala na starost, abych ho teď mohla opustit.“
Ještě asi pět minut na mě křičela. Že jsem zlá, pomstychtivá, že jsem v sobě roky živila křivdu a jen čekala, až se naskytne příležitost. Že kvůli mně se jim rozpadne rodina. Mlčela jsem a nic nevysvětlovala. A právě tehdy mi poprvé došlo, jak neuvěřitelně snadné je neobhajovat se.
Kolem poledne mi přišla zpráva od Karolíny: „Teto Gábi, prosím. Je malej. Čeká na vás.“
Dívala jsem se na ta slova snad dvacet minut. Potom jsem odepsala: „Ne, Karolínko.“ Telefon jsem zasunula do kapsy županu.
Večer už v rodinné skupině visel Terezin vzkaz: vlastní sestra odmítla pohlídat synovce, dítě zůstává bez dozoru, takhle si u nás pomáháme. Začaly telefonáty. Teta Anička prohlásila, že by to do mě nikdy neřekla. Kmotra uznala, že peníze dávat nemusím, to je prý moje věc, ale dítě je něco úplně jiného. Z Opavy zavolala máma a její hlas zněl cize, jako by nepatřil jí.
„Co to provádíš?“ zeptala se. „Vždyť ona teď přijede za mnou. Se dvěma dětmi. Na můj důchod. Napadlo tě to vůbec?“
„Napadlo,“ řekla jsem. „Mami, každá z nás má právo postarat se taky sama o sebe. Tereza ho využila v květnu. Ty ho využíváš teď v Opavě. A já ho mám taky.“
„To přece není stejné.“
„Je to úplně stejné.“
Zavěsila.
Desátého za mnou přišla Hana Kolářová. Přinesla sklenici nakládaných okurek a usadila se na stoličku v předsíni, jako by se chystala na dlouhý rozhovor.
„Vezměte si toho kluka,“ spustila hned ode dveří. „Pobyt vám přepíšou na září, o nic nepřijdete. Ale on si to bude pamatovat celý život.“
„Nevezmu, Hano Kolářová.“
„Je to od vás tvrdé.“
„Možná,“ řekla jsem. „Ale v květnu jste pro mě přijela vy. Ne oni.“
Jen mávla rukou a odešla. Večer mi přesto přinesla na cestu tašku buchet se zelím.
Jedenáctého se ozval Milan. Napsal, že z práce odjel a zůstane se synem doma. Přišel o všechno, co by si v srpnu vydělal, a ještě se kvůli tomu zadlužil.
Dvanáctého v sedm ráno jsem vyšla do domu s jedinou taškou přes rameno. Nákupní vozík zůstal ve sklepní komoře, zaklíněný mezi lyžemi a starým kbelíkem. Hana Kolářová mi mávala z okna.
Ve vlaku jsem měla spodní lehátko, vypila jsem čaj ze sklenice v kovovém držáku a cestou přes Plzeň jsem dlouho sledovala cizí zahrádky, které se za oknem jedna za druhou míhaly a mizely.
Uběhly dva měsíce.
Tereza od srpna nezavolala ani jednou. Její zpráva pořád visí v rodinném chatu, ale já ho neotevírám. Máma se z Opavy vrátila a ozývá se jednou za čtrnáct dní. Ptá se, jestli něco nepotřebuju, tónem, jakým se člověk baví se sousedkou od výtahu. Karolína mi nenapsala vůbec.
Minulý týden máma jen tak mimochodem utrousila, že se jí Šimon ptal, proč teta Gábi už ve středu nechodí. Co mu odpověděla, jsem se neptala.
Ve středu v šest jsem v bazénu. Plavání mi doporučili hned, jak to půjde, jenže středy jsem mívala obsazené.
Včera mě v té samé nemocnici objednávali na denní stacionář a Jitka Tichýová se mě znovu zeptala, koho mají uvést jako kontaktní osobu. Nadiktovala jsem Hanu Kolářovou ze sedmého patra. Souhlasila už v květnu. Jen jsem tehdy ještě netušila, že se do té kolonky může napsat i sousedka.
Odmítnout zrovna v měsíci, kdy se jim všechno sesypalo najednou — vybrala jsem si špatnou chvíli?
Jenže ve středu v šest jsem zase ve vodě. Čtyřicet pět minut nepatřím nikomu.