— Jdi někam i s tím svým počítačovým krámem! — zaječela Martina a s nepříjemným křupnutím zařadila rychlost.
Z otevřených oken auta vyletovaly na silnici papírky od bonbonů. Ojeté SUV sebou škublo kupředu a na prašné cestě po sobě zanechalo dvě tmavé stopy. Před brankou mé chalupy zůstalo stát šest dětí různé velikosti. Vypadaly jako tlupa malých pirátů, kteří se právě chystají přepadnout hospodu někde u moře. Nejmenší Adam si už s vážným pracovním zaujetím šťoural prstem v nose a zároveň si očima vybíral mou záhonovou jahodu.
Bylo sobotní dopoledne. Teploměr se blížil ke třicítce. A já měla za čtyři hodiny odevzdávat projekt.
Od oblaku prachu, který pomalu sedal k zemi, jsem stočila pohled k plotu. Mobil v dlani se rozechvěl. Volal Daniel.
— Anno, prosím tě, cos tam Martině zase vyváděla za scénu? — ozval se ze sluchátka rozespalý povzdech mého muže, v pozadí hučela televize. Mlas-kl si, protože zrovna přežvykoval sendvič. — Sestra tě jen poprosila, abys tři hodiny pohlídala děti. To je ti to tak zatěžko? Neber všechno tak vážně. Stejně sedíš doma a jen si v notebooku přesouváš nějaké kartičky. To není práce u pásu.
— Jistě, Danieli, — pronesla jsem medově klidným hlasem. — Máš naprostou pravdu. Jsou to jen děti. Proběhnou se po trávě a bude klid.
— No vidíš! Když chceš, tak to jde! — spokojeně si odfrkl a hovor ukončil.
Telefon jsem odložila. Na jahodovém záhonu se mezitím rozjíždělo finále Ligy mistrů. Nejstarší Marek se rozběhl a z plné síly nakopl dokonale zralou jahodu odrůdy Gigantella. Plod se s mokrým plesknutím rozprskl o jeho bílé tenisky.
Malý Adam se zatím s praskáním pokoušel ulomit větev mladé hrušně, kterou jsem dva roky opatrovala skoro jako nemocné dítě. Dát průchod vzteku? Začít křičet? Ne. V hlavě se mi během jediné vteřiny složil plán.
Vešla jsem do domu, z kufru vytáhla bílou popisovací tabuli, krabici barevných lepících lístků a těžkou sportovní píšťalku, suvenýr z vysokoškolských let.
Na rtech se mi objevilo zdvořilé pousmání. Přesně ten druh úsměvu, po kterém programátoři v mém týmu obvykle bledli.
Vyšla jsem na verandu a přiložila píšťalku ke rtům. Ostrý, pronikavý hvizd rozřízl horké poledne na chalupě.
Šest malých výtržníků ztuhlo, jako by je někdo přibil k zemi. Hluk ustal uprostřed rozkřičených slov.
Beze spěchu jsem přešla k zásuvce na letní verandě a jediným lehkým pohybem vytáhla ze zdi kabel od černého routeru. Zelené kontrolky naposledy problikly a zhasly.
V téže chvíli se nad celou chatovou osadou rozlilo hromadné dětské zasténání. Na šesti displejích mobilů zůstala viset nedokoukaná videa.
— Wi-fi umřela! — vypískl tragicky Adam a mával telefonem ve vzduchu, jako by ho tím mohl oživit.
— Ticho, posádko! — postavila jsem tabuli na starý dřevěný stůl. Suché plastové cvaknutí víčka fixu děti přimělo sebou trhnout. — Od této chvíle tu platí pravidla scrumové metodiky. Zahajujeme sprint číslo jedna. Cíl je jednoduchý: získat zpátky přístup k síti.
Nejstarší Marek se okamžitě zatvářil bojovně.