s rukama vraženýma hluboko do kapes kraťasů.
— Co to má jako znamenat? — zavrčel. — Budeme si stěžovat. Máma říkala, že si máme jenom hrát.
— Vaše máma odjela s kamarádkami do wellness. Na mámu teď zapomeňte. V tuhle chvíli jsem vaším jediným zadavatelem já.
Černým fixem jsem přejela po bílé ploše tabule a udělala silnou svislou čáru. Pak další. Během pár vteřin se tabule proměnila ve čtyři přehledné sloupce: „Backlog“, „Probíhá“, „Testování“ a „Hotovo“.
— Heslo k routeru se odteď bude měnit každé dvě hodiny, — oznámila jsem a přilepila první žlutý lístek. — Cena nového hesla je padesát story pointů. Když to řeknu vaším jazykem: padesát motivačních bodů.
Bez zbytečného vysvětlování jsem začala na tabuli lepit další barevné papírky.
— Úkol číslo jedna: vypletí jahodového záhonu bez zničení šlahounů. Patnáct bodů. Úkol číslo dva: nasbírat suché větve na večerní oheň. Deset bodů. Umytí nádobí po obědě: patnáct bodů. A naučit se pět anglických slovíček podle mých kartiček: pět bodů za každého, kdo to zvládne odříkat.
Děti zíraly na žluté lístečky, jako by před nimi neležel plán práce, ale nějaký posvátný předmět z neznámé civilizace. V jejich očích se prala vrozená lenost s krutým absťákem po internetu.
— A co když si ten router prostě vezmeme? — přimhouřil oči Marek a bylo vidět, že v hlavě už mu běží plán ozbrojeného převratu.
— Deset bodů dolů pro celý tým za neoprávněný zásah do architektury projektu, — odpověděla jsem okamžitě a připlácla na tabuli červený trestný lístek. — Jakákoli rvačka, řev nebo poškození jahod znamená rollback. Přemýšlejte rychle. Čas běží.
Vedro se vznášelo nad dvorkem jako průhledná poklička. Děti stály před tabulí a pohledem těkaly od červeného varování ke zhaslým displejům svých mobilů. Marek sevřel ruce v pěst, zhluboka vyfoukl nosem a otočil se k ostatním.
— Tak jo, partičko, — procedil mezi zuby. — Bez TikToku se do večera nedožijeme. Jdeme na to.
Kapitalismus se na chalupářský dvorek vplížil nenápadně, ale rozhodně, za cinkání pozinkovaných kbelíků.
Marek během několika vteřin pochopil tíhu vedení a bez váhání se pasoval na šéfa celého podniku. Přísně přejel pohledem ztichlou skupinu a ukázal na tabuli.
— Lucie a Tereza jdou na nádobí. Jiří, ty sbíráš větve. Adame, sedni si na schod a šprtej angličtinu, protože jestli kvůli tobě přijdeme o pět bodů, tak si mě nepřej. Pohyb!
Šestiletý Adam potáhl nosem, poslušně se usadil na dřevěný schůdek u zápraží a zabořil obličej do lesklých kartiček se slovy „apple“ a „garden“. Karton mačkal v prstech umazaných od čerstvé hlíny.
Práce se rozjela s překvapivou vervou. Děvčata vytvořila linku, za kterou by se nemusel stydět ani Henry Ford. Jedna drhla talíře houbičkou, druhá je oplachovala proudem studené vody ze zahradní hadice a třetí je utírala starou utěrkou. Nádobí po jejich zásahu skoro vrzalo čistotou.
Marek mezitím kroužil kolem jahodových záhonů jako dravý pták nad kořistí.
— Nenadávej! — sykl na Jiřího, který zakopl o kbelík. — Za sprostá slova je mínus deset bodů! Chceš zůstat bez YouTube? Utrhnu ti uši dřív, než nám Anna stihne něco odečíst!