Kolem jedné odpoledne byl první „release“ úspěšně odevzdán. Přistoupila jsem k tabuli a před šesticí dětí, které ztichly tak dokonale, jako by se čekalo na rozsudek, jsem slavnostně přesunula tři žluté lístečky do sloupce „Hotovo“.
— Přesně padesát bodů, — oznámila jsem. — Tady máte heslo.
Všichni najednou vydechli, jako by jim někdo povolil utažený opasek. Okamžitě se ozvalo rychlé ťukání prstů do displejů. Jenže na oslavy bylo ještě brzy. Nastal čas oběda.
Žádné brambůrky, křupky ani sladké limonády, které si Martina přivezla s sebou. Prohlásila jsem je za „zakázaný doping“, který sráží pracovní výkon a narušuje soustředění týmu. Na stole se místo toho kouřilo z obyčejné kuřecí polévky s nudlemi a vedle ní stál hrnec ovesné kaše.
Za normálních okolností by v jejich domácnostech dospělí děti přemlouvali, aby spolkly aspoň jednu lžíci polévky. Teď však, vyčerpané fyzickou prací a drcené neúprosným termínem, smetly všechno během tří minut.
— Anno, můžu si přidat? — zeptal se Marek a olizoval dřevěnou lžíci. — Potřebujeme sacharidy. V dalším sprintu máme podle plánu úklid verandy na čas. Bez energie to nedáme.
Beze slova jsem se pousmála a nalila mu další naběračku. Tenhle systém fungoval.
Přesně v šest večer za plotem zaskřípaly brzdy.
U branky zastavil Martinin crossover. Sama švagrová vystoupila s výrazem vítězky, v rukou šustila mastnými papírovými taškami z řetězcové burgerárny. V obličeji měla napsané jediné přání: zachytit na mobil spoušť, moje slzy a zdevastovanou zahradu, aby mohla Danielovi okamžitě poslat triumfální fotoreportáž.
Udělala sotva tři kroky do dvora a zůstala stát. Spodní čelist jí pomalu klesala dolů, až málem zavadila o límec halenky.
Tráva podél cestiček byla pečlivě zastřižená zahradními nůžkami. Jahodové záhony se leskly čistotou a hlína v nich vypadala, jako by ji někdo přeleštil vlastníma rukama. Nikde ani papírek, ani zlomená větvička.
Z verandy se ozýval tichý, jednotvárný šum.
Martina se po špičkách, aby jí podpatky neklepaly o dřevo, vydala po schůdkách nahoru a nakoukla dovnitř.
Šest dětí sedělo v těsném kruhu na plastových židlích kolem popisovací tabule. Já stála vedle nich a zamyšleně protáčela mezi prsty červený fix.
— Takže, týme, shrneme si výsledky sprintu, — pronesla jsem klidně. — Jaké překážky se objevily při finálním předání verandy?
— Jiří nezvládl termín sběru větví, — oznámil přísně dvanáctiletý Marek a založil si ruce na prsou. — Zpomalil kvůli chroustovi. Ale Adam zachránil iteraci. Odevzdal anglická slovíčka bez jediné chyby.
— Yes, we do! — Adam pyšně zvedl bradu a ukázal čisté dlaně. — Anno, check please!
Martina ve dveřích bezradně zašustila taškami.
— Děti… přivezla jsem vám nuggety… a hranolky…
Marek se otočil k matce a podíval se na ni unaveným pohledem vedoucího vývojáře po mimořádně náročném dni.