Jako by mu těsně před víkendem nějaký neschopný junior právě shodil celý server.
— Mami, teď nás nerozptyluj, máme daily meeting, — povzdechl si a promnul si kořen nosu. — A tyhle trans tuky odnes. Fastfood jsou rychlé sacharidy, před finálním předáním projektu nám zásadně snižují soustředění. Právě teď odevzdáváme Anně čistou verandu a za odměnu získáme hodinový přístup na YouTube. Nekaz nám metriky.
— Cože… co jsi to provedla s mými dětmi?! — vydechla Martina a přitiskla si k sobě už vychladlé nuggety.
Jenže děti se okamžitě postavily na mou stranu. Adam zatahal matku za rukáv.
— Mami, Anna je super! Vůbec nekřičela. My teď máme projekt!
Martina bez dalších řečí nahnala celou bandu do omláceného crossoveru. Když auto couvalo od branky, ještě ke mně z otevřeného okénka dolehl Markův nespokojený hlas ze zadního sedadla:
— Mami, v autě máš naprostý chaos. To je úplně neoptimalizovaný backlog. Nutně potřebujeme domácí Kanban, jinak se v tom bordelu utopíme.
V tu chvíli Martině došlo něco velmi prostého: sem už děti jen tak nepřiveze. Riziko, že přijde o poslední zbytky mateřské autority, bylo příliš vysoké.
Kolem půl deváté večer zaskřípala branka.
Na pozemek vešel Daniel. Podle sevřených rtů bylo jasné, že se dopředu připravil na hádku. Nejspíš čekal, že na něj spustím výčet svých útrap, křivd a těžkého ženského údělu.
Místo katastrofy ale uviděl dokonale posekaný trávník, upravené záhony a dvůr, který vypadal lépe než za poslední měsíc.
Seděla jsem na verandě v proutěném křesle a pomalu upíjela vlažný lipový čaj. Vedle mě ležel zavřený notebook.
Daniel zůstal stát a zmateně se rozhlížel.
— A… kde jsou všichni? — dostal ze sebe nakonec. — Volala mi Martina. Ječela do telefonu, že jsi tady ty malé nějak týrala… prý jsi je trápila divnými výrazy a termíny…
— Odjeli, Danieli, — odpověděla jsem klidně a napila se. Porcelánový šálek tiše cinkl o podšálek. — Sprint jsme uzavřeli. Release proběhl bez incidentů. Projekt byl předán zákazníkovi.
— No… tak vidíš! — rozzářil se a strčil ruce do kapes. — A ty jsi z toho dělala drama. Já ti přece říkal, že jsou to normální děti. Trochu si pohrály venku, proběhly se po trávě a hotovo. Zase tak těžké to nebylo.
— Vůbec ne, — zvedla jsem k němu oči a mile se usmála. — Mimochodem, Danieli. Kdyby tvoje sestra chtěla svou malou pracovní skupinu přivézt ještě někdy, nemám námitek. Moje agentura si za výjezdní dětský IT teambuilding účtuje dva tisíce pět set korun za hodinu. Dnes tu strávili osm hodin. Celkem tedy dvacet tisíc. Zeptej se Martiny, jestli mi to pošle na účet, nebo to za ni uhradíš ty.
Daniel ztuhl. Ústa se mu pomalu pootevřela, ale nevyšel z nich ani hlásek. Pohledem přejel z mého naprosto klidného obličeje na uklizený dvůr, potom na tabuli polepenou barevnými lístečky.
V hlavě se mu téměř slyšitelně rozbíhala kolečka. Právě přepočítával hodnotu mé „nenáročné práce u počítače“.
Beze slova vešel do domu, vzal z police hadr a začal důkladně utírat prach na skříňce.
Někdy není potřeba plakat, vyčítat ani zvyšovat hlas, aby si muž začal vážit tvé práce. Občas úplně stačí vystavit fakturu.