Stačilo pár minut a lidé se začali nenápadně přesouvat ke stolu. Zpočátku jen zvědavě, potom už docela otevřeně. Brzy se místností neslo jen tiché vydechování nadšení, cinkání příborů a překvapené pochvaly. Aspik Dagmar Němecové i její vysušené hovězí jako by najednou přestaly existovat.
Když jsem na okamžik osaměla u okna, přistoupila ke mně.
„Ty ses rozhodla mě před všemi ponížit?“ zasyčela tak tiše, aby ji nikdo kromě mě neslyšel. Byla bledá a prsty měla sevřené v pěsti.
Podívala jsem se jí přímo do očí. Tentokrát ve mně nezůstala ani kapka strachu. Ani ta stará potřeba zavděčit se.
„Jen jsem připravila obložené mísy, Dagmar Němecová,“ odpověděla jsem klidně, ale hlas se mi ani nezachvěl. „Udělala jsem je tak, jak to umím.“
Na okamžik otevřela ústa. Už se nadechovala k dalšímu jedovatému výpadu, jenže do toho se z druhé strany pokoje ozval hlas mého tchána, Pavla Moravce.
„Dagmar, pojď se na to podívat! Viděla jsi, co Anna nachystala? To je hotové umělecké dílo!“
Oslavenec stál u stolu a na vidličce držel kousek kachní rolády. Tvářil se upřímně spokojeně, skoro dětsky radostně.
Pavel Moravec byl prostý člověk v tom nejlepším smyslu slova. Do drobných her své ženy neviděl, nebo je zkrátka nechtěl řešit. V tu chvíli si užíval vlastní oslavu. A dobré jídlo.
„Holka, vždyť ty jsi učiněný poklad!“ mrkl na mě. „Kde ses tohle všechno naučila?“
Dagmar Němecová musela ke stolu přijít také. Bylo slyšet, jak zatnula zuby.
„Pavle, prosím tě,“ pronesla nakysle, „jsou to jen módní jednohubky. Vypadá to hezky, to ano, ale chybí tomu duše. Ne jako náš domácí dort…“
Jenže ji nikdo neposlouchal. Vtom se na mě zadíval jeden z hostů, uhlazený muž v drahém obleku, obchodní partner mého tchána. Přimhouřil oči, jako by si mě snažil zařadit.
„Promiňte,“ ozval se zdvořile, „ale nejste vy náhodou Irena Pavlíčeková? Šéfkuchařka z Vernisáže? Minulý týden jsme tam byli s manželkou. Bylo to naprosto výjimečné.“
V místnosti nastalo tak hluboké ticho, až bylo slyšet, jak někdo odložil skleničku na stůl.
Všechny pohledy se nejdřív stočily ke mně. Potom k Petrovi. A nakonec k Dagmar Němecové.
Petrův výraz se začal pomalu měnit. Díval se na mě, jako by přede mnou stál úplně cizí člověk, kterého právě poprvé v životě uviděl opravdu zblízka.
Pootevřel ústa, ale nevyšla z nich jediná hláska.
„Jídelna,“ blesklo mi hlavou a jen stěží jsem potlačila hořký úsměv.
Dagmar Němecová zrudla tak prudce, až se barvou přiblížila vlastní řepné šťávě. Hleděla na mě, jako bych nepřinesla jídlo, ale spáchala osobní zradu nejvyššího řádu.
„Šéfkuchařka?“ zopakoval někdo z příbuzných nevěřícně. „Ve Vernisáži? Tam se přece musí rezervovat stůl týdny dopředu!“
Hosté znovu ožili. Tentokrát už to nebyl jen neurčitý šum, ale směs překvapení, obdivu a zvědavosti. Najednou jsem stála uprostřed kruhu lidí, kteří mi skládali poklony, ptali se na restauraci, na recepty, na práci v kuchyni.
Nikdy jsem o takovou pozornost nestála. A přesto jsem ji v té chvíli vnímala jako ochranný štít.
Viděla jsem, jak Dagmar Němecová pomalu ustupuje stranou, zpátky do stínu, k míse svého nedotčeného aspiku. Svou bitvu prohrála. A ne na body. Byl to čistý knokaut.
Když jsme se později chystali k odchodu, Petr ke mně přišel beze slova. Mlčel i celou cestu výtahem dolů.
Teprve venku, pod světly nočního města, se zastavil a konečně promluvil.
„Proč jsi mi to neřekla?“
V jeho hlase nebyla výčitka. Jen zmatení. Upřímné, bezradné zmatení.
Podívala jsem se na odlesky lamp v mokrém asfaltu a zeptala se tiše:
„A uvěřil bys mi? Nebo bys řekl, že jsou to jen moje rozmary a že hlavní je, aby doma bylo pořádné, normální jídlo?“
Neodpověděl.
A právě tím řekl víc, než kdyby začal cokoliv vysvětlovat.
Došel k autu a otevřel mi dveře.
Poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích neviděla pobavenou shovívavost k mému „koníčku“. Bylo tam něco úplně jiného. Opravdový respekt, možná dokonce trochu vyděšený.
Nasedla jsem a cítila jsem se neuvěřitelně lehce.