Vaření zkrátka není tvoje parketa. Na to člověk potřebuje cit, praxi, trochu daru. Ne jen ty vaše návody stažené z internetu.
Petr zůstal sedět s kouskem masa napíchnutým na vidličce a pohledem přeskakoval ze mě na svou matku. Zase měl ve tváři ten bezradný výraz, jako by se ocitl mezi dvěma zavřenými dveřmi a nevěděl, které se pokusit otevřít.
Ve mně se však kupodivu rozlilo podivné uvolnění. Jako by hráz, kterou jsem tak dlouho držela vlastní silou, konečně povolila. Už nebylo co předstírat. Masky spadly.
Podívala jsem se na Dagmar Němecovou, na její sebejistý, panovačný obličej, a poprvé po dlouhé době jsem se na ni usmála úplně opravdově.
V hlavě se mi v té chvíli začal skládat plán. A neměla to být obyčejná večeře. Mělo to být vystoupení.
Dva dny před oslavou se naše kuchyně změnila v profesionální zázemí špičkové restaurace. Petr se večer objevil ve dveřích a zůstal stát na prahu jako přikovaný.
„Anno… co to má být?“ zeptal se opatrně a očima přejel mramorovou desku, na které jsem skládala barevnou mozaiku z tygřích krevet a avokáda do terriny.
Vedle chladla jemná paštika z kuřecích jater s koňakem a lanýžovým olejem. V lednici mezitím tuhnul galantin z křepelek s pistáciemi.
„Obložená mísa, miláčku,“ odpověděla jsem, aniž bych přerušila práci. „Přesně jak si přála tvoje maminka.“
„Tohle ale není obložená mísa!“ hlas se mu zlomil napětím. „Máma tím myslela šunkový salám a plátky eidamu! Ona… ona se z toho zblázní, až to uvidí.“
Zvedla jsem k němu oči.
„Já se zase zblázním, jestli ještě jednou uslyším, že neumím vařit. Takže bude lepší, když se zblázní ona.“
Petr popošel blíž. Vypadal upřímně vyděšeně.
„Anno, prosím tě, nedělej to. Je to její oslava. Její den. Všechno tím pokazíš. Ona jen chtěla…“
„Co přesně chtěla, Petře?“ položila jsem nůž na prkénko. „Ponížit mě? Znovu ti dokázat, že sis vybral špatnou ženu? Někoho neschopného, nemotorného, kdo nedokáže ani pořádně nakrmit vlastního muže?“
Ustoupil o krok. Tentokrát neměl jedinou odpověď.
V den jubilea jsme dorazili k jeho rodičům. Dagmar Němecová poletovala po domě zahalená do vůně drahého parfému a vlastní spokojenosti. Hosté už se scházeli, hlučně se smáli, obdivovali výzdobu a plnili místnosti slavnostním ruchem.
„Anno, ty už jsi tady!“ zazpívala a políbila mě na tvář. „Přivezla jsi ty mísy? Tak šup, šup, dej je na stůl, lidé mají hlad.“
Beze slova jsem vešla do kuchyně a začala vybalovat nádoby. Ruce mi pracovaly jistě, rychle, bez jediného zaváhání.
Nejdřív jsem vytáhla tři velké servírovací desky z tmavé břidlice, které jsem si přivezla s sebou.
Na první jsem naaranžovala kachní roládu se sušenými švestkami a meruňkami, dozdobenou snítkami rozmarýnu a kapkami balzamikového krému.
Na druhou přišla lesklá, dokonale rovná terrina z krevet a avokáda. Na třetí jsem rozložila kompozici z paštik a galantinu, doplněnou fíkovým konfitováním a ořechy.
Nebyla to jen hostina. Bylo to prohlášení.
Když jsem mísy odnesla do obývacího pokoje, hovor najednou utichl. Třicet párů očí se upřelo na moje ruce. Jeden z hostů, nějaký vzdálený příbuzný, tiše hvízdl.
„No teda… paní Dagmar, to jste vytvořila vy? Taková nádhera?“
Dagmar Němecová, která stála uprostřed pokoje jako královna večera, se pomalu otočila. Úsměv jí nejprve ztuhl na rtech a pak se z její tváře začal pomalu vytrácet.
Dívala se na moje mísy a v jejích očích jsem zahlédla přesně to, na co jsem čekala — ohromení promíchané s potlačovanou zuřivostí.
„To… to připravila Anna,“ procedila nakonec a jen s námahou si udržela klidný výraz. „Poprosila jsem ji, aby mi pomohla s obloženými mísami.“
Mezi hosty to zašumělo. Ze všech stran se začaly sypat otázky.
„Anno, vy jste se někde učila? Vždyť to vypadá jako práce profesionála!“
„A co je tohle? A tohle se může ochutnat?“
Usmívala jsem se, odpovídala jim klidně a trpělivě jsem jim popisovala jednotlivé kousky na mísách.