Ve vzduchu se mísila vůně pražené kukuřice, parfémů a nových oděvů. Kolem ní proudili lidé s taškami, spěchali, smáli se, zastavovali u výloh. Byl to cizí svět. Lehký, bezstarostný, skoro sváteční. Takový, jaký její vlastní život nebyl už dávno. Opravdu dávno.
Vyjela do třetího patra, koupila si cappuccino a posadila se ke stolu u okna. Za sklem se večerní město třpytilo světly. Sotva vzala kelímek do rukou, na displeji se objevila další zpráva. Tentokrát od tchyně.
„Petruško, Tomáš mi všechno řekl. Proč se chováš tak dětinsky? Jsme přece rodina. Tereza to auto opravdu potřebuje, za chvíli se jí narodí miminko…“
Miminko.
Petra na to slovo zůstala zírat. Ona sama měla dvě děti, ale nikdo o nich nikdy nemluvil s takovou něhou. Její děti byly prostě její starost. Její probdělé noci. Její platby za doučování, kroužky, učebnice a všechno ostatní.
Káva mezitím vystydla. Petra seděla bez hnutí a v hlavě se jí pomalu skládal obraz, který předtím nechtěla vidět. Sedmnáct let se snažila dělat všechno správně. Pracovala, snášela, pomáhala, mlčela. A co za to dostala? Příkaz, aby koupila auto lidem, kteří jí za celou tu dobu nedokázali říct ani obyčejné děkuju.
„Jé, promiňte!“ Někdo zavadil o její kabelku a ta sklouzla ze židle na zem.
Petra ji zvedla a automaticky se usmála na neznámou mladou ženu. Ze zvyku. Bez radosti.
A v tu chvíli ji napadlo, kdy se vlastně naposledy usmála doopravdy.
Domů dorazila až po desáté. Klíč se v zámku otočil tiše, přesto to Tomáš zaslechl. Seděl v obýváku. Televize běžela, ale on ji nesledoval. Čekal na ni.
„Tak ses vrátila,“ zvedl se.
Petra už podle tónu jeho hlasu pochopila, že to bude horší než ráno.
„Tomáši, jsem vyčerpaná. Promluvíme si zítra…“
„Zítra?“ vykročil proti ní. Obličej měl rudý a oči mu planuly. „Ztrapnila jsi mě před mojí matkou! Volala mi, brečela! Říkala, že ses k ní chovala hrubě!“
„Dneska jsem s ní vůbec nemluvila,“ odpověděla Petra a zouvala si boty. Pečlivě je postavila ke zdi. Chodidla ji po celém dni bolela tak, že v nich cítila tep.
„Nelži mi! Típla jsi jí telefon! Máma s tebou chtěla mluvit slušně a ty…“
„Prosím tě, dost. Oba jsme unavení a rozčilení. Ráno…“
„Ne!“ udeřil pěstí do opěradla gauče. „Budeme to řešit hned! Půjdeš do banky, vezmeš si půjčku a to auto koupíš. Rozuměla jsi?“
Petra pomalu vydechla. Dívala se na něj — na otce svých dětí, na muže, se kterým prožila skoro dvacet let. A najednou jí připadal jako někdo úplně cizí.
„Žádnou půjčku si brát nebudu,“ řekla tiše.
„Co to znamená, že nebudeš?“ Tomáš zrudl ještě víc. „Tobě už se dočista pomátl rozum? Slyšela jsi, co jsem řekl?“
„Slyšela. Ale úvěr si nevezmu. Už platím hypotéku a Matějovo studium. Další závazek neutáhnu.“
„Utáhneš!“ přiblížil se tak blízko, že se nad ní tyčil. „Budeš dělat víc! Vezmeš si směny navíc! Moje matka celý život…“
„Tvoje matka, tvoje matka!“ Petra najednou zvýšila hlas a Tomáš se na okamžik zarazil. „A já jsem kdo? Já snad nejsem člověk? Pracuju šedesát hodin týdně! Záda mě bolí tak, že se večer sotva narovnám! Vlastní děti mě skoro nevidí, protože pořád někde vydělávám peníze! A na co? Na tvoji matku, na tvoji sestru, na vaše požadavky?“
„Zmlkni!“ zařval. „Takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsi moje žena! Máš povinnost!“
„Povinnost?“ Petra ucítila, jak se v ní něco definitivně přepálilo. Jako by poslední tenký drát, který jejich manželství ještě držel pohromadě, právě shořel. „Mám povinnost snášet hrubost? Živit tvoje příbuzné? Mlčet, když po mně chcete nemožné?“
„Ano!“ chytil ji za rameno a zatřásl s ní. „Ano, máš! Protože jsi moje manželka! Jsme rodina!“
Petra se mu vytrhla. Srdce jí bušilo tak prudce, až jí tepalo ve spáncích.
„Nesahej na mě.“
„A co uděláš?“ V jeho hlase se objevilo něco nového. Tvrdého, otevřeně výhrůžného. „Co přesně uděláš, Petro? Už toho mám dost. Říkám ti to naposledy: zítra půjdeš do banky, vezmeš si úvěr a koupíš mámě auto. Jestli ne, rozvedu se s tebou.“
To slovo mezi nimi zůstalo viset. Těžké. Chladné. Neodvolatelné.
„Co jsi to řekl?“ Petra měla pocit, že špatně slyšela.
„Slyšelas dobře.“ Tomáš si založil ruce na prsou. „Rozvedu se. Byt je můj, je napsaný na mě. Děti zůstanou u mě. A ty si můžeš jít, kam chceš. Třeba do té své milované práce. Tam si klidně přespávej.“
„Ty ses zbláznil,“ zašeptala.
„Ne, zbláznila ses ty!“ znovu k ní udělal krok. „Myslíš si, že jsi nenahraditelná? Že to bez tebe nezvládneme?“