„Moje máma by tu během týdne udělala pořádek!“ vyštěkl Tomáš. „Aspoň by děti vychovala pořádně, ne jako ty. Rozmazlila jsi je k nepoznání! Matěj se celé dny jen válí někde na univerzitě a Barbora s těmi svými kamarádkami…“
„Dost.“ Petra zvedla ruku, jako by chtěla jeho slova fyzicky zastavit. „Už toho bylo dost.“
„Nebude dost!“ zařval. „Zítra půjdeš do banky. Rozumíš? A jestli ne, sbal si věci a vypadni!“
Dveře do Barbořina pokoje se pootevřely jen na úzkou škvíru. Objevila se v ní bledá dětská tvář a oči plné slz.
„Mami?“
Petra se okamžitě ovládla. „Všechno je v pořádku, zlatíčko. Běž si lehnout.“
„Nic není v pořádku!“ zahřměl Tomáš. „Barboro, pojď sem! Ať konečně vidíš, jakou máš matku! Lakomou, sobeckou…“
„Okamžitě zmlkni!“ Petra se postavila mezi něj a dveře. „Tohle si nedovoluj. Děti do toho zatahovat nebudeš.“
Barbora se rozplakala a dveře zase přibouchla. O chvíli později se z jejího pokoje ozvala hlasitá hudba. Pustila ji tak nahlas, aby nemusela slyšet jejich hádku.
Tomáš těžce oddechoval. Petra stála proti němu a poprvé po tolika letech měla pocit, že ho vidí skutečně. Bez přetvářky. Bez masky starostlivého manžela. Bez všech těch rolí, které před ní tak dlouho hrál. Viděla před sebou sobeckého manipulátora, člověka zvyklého brát si všechno, co chce, a nedávat za to nic.
„Tak si mě dobře poslechni,“ řekla pomalu a každé slovo vyslovila klidně, skoro tvrdě. „Do žádné banky nepůjdu. Žádnou půjčku si nevezmu. A tvoje matka ode mě auto nedostane.“
„Tak se rozvedeme!“ Tomášovi se zaleskly oči vztekem. „A tobě nezůstane vůbec nic!“
„To se ještě uvidí.“ Petra odešla do ložnice, vytáhla cestovní tašku a začala do ní skládat věci.
„Co to děláš?“ vyrazil za ní.
„To, co jsem měla udělat už dávno. Odcházím. Na pár dní. Potřebuju si všechno srovnat v hlavě.“
„Petro!“ V jeho hlase se najednou objevilo něco jiného. Nejistota? Strach? „Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„A kam chceš jít? Vždyť nikoho nemáš!“
Petra zapnula zip na tašce. Měl pravdu. Kam vlastně půjde? Rodiče už dávno nežili, blízké přátele si za ta léta nestihla udržet. Vždycky tu byla práce, domácnost, děti, povinnosti. Na sebe a na přátele nikdy nezbyl čas. Jenže teď na tom nezáleželo.
„Něco najdu. Třeba hotel.“
„A z čeho ho zaplatíš?“ ušklíbl se. „Z té své směšné výplaty?“
„Ze svých peněz.“ Vzala telefon i tašku. „Z peněz, které jsem si poctivě vydělala.“
U dveří se ještě zastavila a ohlédla se.
„A ještě něco, Tomáši. Ten byt není jenom tvůj. Sedmnáct let jsem na hypotéku přispívala stejně jako ty. Ke každé platbě mám doklad. Takže mě nepokoušej a nevyhrožuj mi. A děti mi také nevezmeš. Jsi od rána do večera v práci. Kdo by se o ně staral? Tvoje matka?“
Pak odešla. Chodba, schodiště, vchodové dveře, ulice. Venku ji obklopil chlad nočního města a nezvyklé ticho. Petra se zastavila na chodníku a zhluboka se nadechla.
Poprvé po mnoha letech cítila skutečný strach. Jenže spolu s ním přišla i úleva. Lehkost tak silná, jako by ze zad shodila obrovský pytel plný kamenů.
Rozvodové řízení se táhlo tři měsíce. Tomáš se pokoušel získat celý byt pro sebe a tvrdil, že většinu splátek hradil on. Přivedl dokonce jako svědkyni vlastní matku. Ta před soudem plakala, křižovala se a přísahala, že Petra nikdy pořádně nepracovala, jen seděla doma a utrácela synovy peníze.
Petřina advokátka, starší žena s ocelovým pohledem a neústupným vystupováním, však předložila soudci silný svazek dokumentů. Byly v něm bankovní výpisy za celých sedmnáct let. Každá splátka hypotéky, přesně půl na půl. Platby za energie a služby spojené s bydlením, které hradila Petra. Účtenky za dětské oblečení, jídlo, léky i školní potřeby. Všechno šlo z jejích peněz. Dokonce i ten nešťastný oblek za třicet tisíc, ve kterém se Tomáš předváděl v práci, byl zaplacen její kartou.
„Vážený soude,“ pronesla advokátka klidně, ale s váhou v každé větě, „před vámi nestojí žena, která by se nechala živit manželem. Stojí zde žena, která se na chodu rodiny podílela stejnou měrou jako její muž, vychovávala děti a zároveň dlouhodobě snášela psychický nátlak. Předložené listiny jasně prokazují, že má plné právo na polovinu společně nabytého majetku.“
Soudce, starší muž s prošedivělým obočím, si podklady dlouho prohlížel. Nakonec zvedl oči od spisu a přes brýle se zadíval na Tomáše.
„Máte k tomu nějaké námitky? Ideálně doložené dokumenty?“
Tomáš mlčel. Vedle něj seděla jeho matka se rty staženými do tenké čárky.
Rozhodnutí bylo jednoznačné: byt se rozdělí rovným dílem. Tomáš buď Petru vyplatí, nebo se nemovitost prodá.