Tchyně se jako obvykle objevila proto, aby si od snachy vyprosila peníze. Netušila však, že její syn už rodinu opustil.
— Petro, jsi doma? — ozval se v sobotu brzy ráno hlas, který Petra znala až příliš dobře.
— To snad není možné. Zase? — zamumlala podrážděně, aniž by pustila z ruky práci. Právě se na dvoře věnovala svým oblíbeným květinám.
Byl dusný červencový den. Už několik dní se teplota přes den šplhala téměř ke čtyřicítce, takže na zahradě se dalo něco dělat jen za úsvitu nebo pozdě večer.
Petra se narovnala, hřbetem ruky si odhrnula vlasy přilepené k čelu a pohlédla k brance. Stála tam její tchyně. Klíče měla samozřejmě od branky i od domu, jako by se jednalo o její vlastní domácnost.
— Ty už zase kolem něčeho pobíháš? — ozval se zvědavý tón. — Co je dneska na programu? Pleješ, nebo stříháš?
— Dobrý den, Květoslavo. Co vás vytáhlo tak časně? — podivila se Petra a otázku o květinách přešla mlčením. Dobře věděla, že tchyně se jen snaží začít rozhovor.
— Ach, to vedro je k nevydržení. I po ránu člověka úplně spálí. Zdraví už na to nestačí. Jednou mi lítá tlak, podruhé mě tlačí u srdce, — povzdechla si Květoslava a ovívala se bavlněným kloboukem, na němž se vyjímaly křiklavé plátky melounu.
— Tak proč jste nezůstala doma? Proč se v tomhle pařáku někam ženete? — odpověděla Petra chladněji, než by se slušelo.
— Mám tady nějaké vyřizování. A napadlo mě, že se stavím i u vás. Když to počítám, nebyla jsem tu snad celý týden. Roman, ten lenoch, určitě ještě vyspává, že? Jemu je hej, ví, že žena zařídí všechno, — pokračovala Květoslava dotěrně. — Měla bys ho vzbudit, Petro. Ať se neválí, když jeho manželka už od rána pracuje.
Petra neměla sebemenší chuť o Romanovi mluvit. Dokonce i jeho jméno ji bodalo do uší. Na tchyninu poznámku proto nijak nereagovala. Vlastně už ani přítomnost té ženy v domě nedávala v nové situaci žádný smysl.
— Kvůli čemu jste přišla? Řekněte to rovnou. Nehodlám promarnit ranní chládek, mám ještě spoustu práce, — pronesla snacha odměřeně.
— Ale nic složitého, Petro… Vlastně jsem mohla počkat na Romana. Slíbil mi nějaké peníze. Přišla jsem mu to jen připomenout. Jenže ty bys mi je mohla dát taky, ať ho nemusím budit.
— Co bych vám měla dát? — vyjela Petra náhle.
Přítomnost manželovy matky ji rozčilovala víc, než si chtěla připustit. Roman si totiž před dvěma dny sbalil věci a zmizel neznámo kam. Petra tušila, že Květoslava o rodinném výbuchu zatím nic neví. Jenže ani to ji neomlouvalo. Znovu přišla žebrat o peníze.
— Nedostanete ode mě ani korunu. Pokladna je zavřená, — odsekla ostře.
— Petro! Co je to za tón? Proč se mnou mluvíš, jako bych byla tvůj nepřítel? Snad nemáš špatnou náladu? Není na to trochu brzy? Radši si vzbudím Romana sama. Vidím, že s tebou dnes řeč nebude, — urazila se tchyně.
— Jen ho vzbuďte, — ušklíbla se Petra a znovu se sklonila k aksamitníkům.
Květoslava rázně zamířila do domu. Neuplynula ani minuta a vyběhla zpátky ven s výrazem člověka, který právě narazil do zdi.
— Kde je můj syn? Děláš si ze mě legraci? Proč jsi neřekla, že není doma? Zavolali ho snad do práce? V sobotu? Co je to za nesmysl!
— Ano, — odpověděla Petra, aniž by zvedla oči od záhonu.
— Jaké ano? Budeš se mnou mluvit normálně, nebo ne? — rozčílila se Květoslava.
— Říkám ano. Je to opravdu nesmysl a není to v pořádku. V tom máte pravdu.
— Tak mi konečně povíš, kde je můj syn? — naléhala hlasitá návštěvnice a její hlas se vyšplhal o něco výš.
— Nevím. A upřímně řečeno mě to ani nezajímá.
— Jak to myslíš, že nevíš? Jsi jeho žena, nebo nejsi?
— Ne, už jeho žena nejsem. Máte ještě něco? — Petra konečně vzhlédla a podívala se na tchyni zespodu tvrdým pohledem.
Květoslava zůstala stát jako opařená a jen lapala po dechu, protože podobnou odpověď rozhodně nečekala.