— No to je tedy vrchol! Vymýšlíš si všechno možné, jen abys mi nemusela dát peníze, které mi můj syn slíbil!
— Květoslavo, běžte domů, — pronesla Petra chladně. — Nemám na vás čas ani náladu. Pokud jste přišla jen kvůli svým požadavkům, pak se s vámi loučím. A nejlépe napořád.
— Petro! — Tchynin hlas najednou ztratil jistotu. — Co se tady děje? Vy jste se s Romanem pohádali?
— Ne. Prostě odešel. Sbalil si věci, nasedl do auta a odjel.
— Jak odešel? Kam? Co to povídáš?
— Beze slova. Kam přesně, to nevím. Ale dokážu si to domyslet. Nejspíš k jiné ženě. Jen mi oznámil, že dům i všechno ostatní si rozdělíme po rozvodu.
— A to je všechno? Nic víc ti neřekl? Petro, to přece není možné! Nějaký důvod mít musel. Já měla za to, že u vás je všechno v pořádku. Nehádali jste se, neprali, měli jste se rádi…
Květoslava na ni hleděla nechápavě, jako by se jí před očima rozpadal obraz světa, kterému ještě před chvílí pevně věřila.
— Zavolám mu. Hned se ho zeptám, co to má znamenat, — probrala se náhle a začala horečně lovit v odřeném starém retiklu.
Vytáhla z něj ošoupaný mobil, který měl nejlepší roky dávno za sebou, a roztřesenými prsty vyťukala synovo číslo.
— Nezvedá to, — zamračila se po chvíli. — Napíšu mu zprávu. Jakmile se probudí nebo si toho všimne, ať mi okamžitě zavolá.
Potom ztichla. Dvě dlouhé minuty seděla bez hnutí a pozorovala Petru, která se dál beze slova věnovala záhonu. Jako by se jí návštěva ani netýkala. Nakonec to Květoslava nevydržela.
— Petro, vždyť tohle přece nemůže být vážné. Chápeš to, ne? Já jsem si jistá, že Roman jen bláznil. Zatvrdil se, chtěl si něco dokázat. Chlapi někdy dělají hlouposti, to se stává. Třeba ses ho něčím dotkla. I nevědomky. A on ti teď chtěl dát lekci, ukázat, že má taky svou hrdost. Vždyť víš, jak je citlivý.
— Bláznil? — Petra se na ni podívala stranou. — Já jsem mu neublížila, Květoslavo. Ani náhodou. Zato on mně ano. Řekl mi, že mě nemiluje. A že mě vlastně nikdy nemiloval.
— Ale prosím tě! To je lež! Samozřejmě že lže! Řekl to v rozčilení, to je přece jasné. Kdyby měl čistou hlavu, nikdy by něco takového nevypustil z úst. Všichni víme, že tě má rád. Tebe i děti. Moje milovaná vnoučata.
— Ne, nemá, — odpověděla Petra tiše, ale pevně. — Odvezl si všechno, co mu patřilo. A dětem řekl, že teď bude bydlet jinde, ale že se s nimi bude vídat.
— To jen plácl, ani nad tím nepřemýšlel. Uvidíš, ono se to srovná. Můj syn se vrátí. Určitě odjel k Radimovi. Ten je teď sám, bez ženy. Roman se k němu na pár dní nastěhoval, tím jsem si jistá. Na sto procent. Chtěl tě jen vystrašit.
— Mně je úplně jedno, kde je a co právě dělá. Ale sem už se nevrátí. Dovnitř ho nepustím.
— Jak nepustíš? Vždyť je to tvůj muž! Otec vašich dětí! Lidé se pohádají, řeknou si všelicos, a pak se zase usmíří.
Květoslava se té myšlenky držela ze všech sil. Potřebovala věřit, že mezi jejím synem a snachou nejde o nic nevratného. Zejména kvůli sobě. Kdyby to totiž byla pravda, znamenalo by to konec. Konec jejích plánů, jistot i nadějí.
Petra byla měkkosrdcatá a dlouhá léta Romanovi nebránila, aby matce pomáhal. Každý měsíc jí z výplaty posílal menší částku, na kterou si Květoslava už dávno zvykla.
Co ale teď? Pokud se objeví jiná žena, jak Petra naznačovala, kdo ví, jak to bude dál. Nová manželka by nemusela mít pro podobnou štědrost ani špetku pochopení. A pravidelná podpora by se mohla rozplynout stejně rychle jako Romanovo manželství.
Ticho mezi nimi zhoustlo. Petra dál upravovala hlínu kolem květin a celým svým klidem dávala najevo, že k tchyni už nemá co dodat. Květoslava však neodcházela. Zoufale čekala, že se jí syn ozve a všechno vysvětlí. Odešla-li by teď, znamenalo by to vzdát se peněz, pro které sem vlastně přišla.
— Tak co bude, Petro? — ozvala se nakonec opatrněji. — Nedala bys mi těch pět tisíc korun, které mi Roman slíbil? Vždyť jsme o tom mluvili před pár dny. Já už s tím počítala a zařídila se podle toho.