— Chápete to naprosto správně, — přikývla Květoslava, jako by právě vyslovila tu nejrozumnější radu na světě. — Budeš čekat. A on se vrátí, tím jsem si jistá. Já se k vám zatím nastěhuji a dohlédnu na tebe. Roman mi za to ještě jednou poděkuje.
— Dohlédnete na mě? — Petra se na ni zadívala s takovým údivem, jako by před ní stála cizí žena. — Čím déle vás poslouchám, tím víc mám pocit, že by vám prospěla odborná pomoc, Květoslavo. Vy nejste žádný hlídací pes a já nejsem trezor, který je potřeba střežit.
— A přece by to bylo nejlepší…
— Ne! Řekla jsem jasně ne! Tady bydlet nebudete. Odejděte z mého domu! — vykřikla Petra tak ostře, až se sama lekla vlastního hlasu.
Rána po manželově zradě byla ještě příliš čerstvá, a do toho teď tahle absurdní scéna. Prý ji hlídat! Kdyby to někomu vyprávěla, asi by jí nikdo nevěřil. Nebo šlo celé tohle představení jen o to, aby si Květoslava nějak zajistila peníze, které jí Roman slíbil?
— Budeš toho litovat, Petro, — zasyčela tchyně dotčeně. — Ještě si na moje slova vzpomeneš. Já jsem to myslela dobře. Roman se vzpamatuje, pochopí, že tam o něj nikdo ve skutečnosti nestojí, ta jeho poblázněnost ho přejde a vrátí se. A tady na něj bude čekat domov, děti a ty, věrná a rozumná žena. Nebude se muset prodávat dům, dělit majetek, všechno by mohlo zůstat jako dřív. Jenže ty, jak se zdá, chceš zničit všechno, co jste s mým synem tolik let budovali.
— Já že to chci zničit? — Petra na ni zůstala ohromeně hledět. — Já? Posloucháte se vůbec?
— Ano, ty! Protože žena má být oporou rodiny. Ať už muže napadne jakákoli hloupost, manželka má držet domov pohromadě. Má uchovat teplo rodinného krbu. Ženy přece bývají moudřejší než jejich muži!
Petra už neměla sílu snášet další podobné poučky. Pevně uchopila Květoslavu za paži, a přestože se starší žena snažila protestovat a zapírat, odvedla ji až k brance. Tam ji vystrčila ven a zámek pro jistotu zajistila ještě přídavnou závorou.
— Tak. A je po návštěvě.
Květoslava zůstala na ulici uražená, rozčilená a ponížená. Musela odejít od domu svého syna a snachy s prázdnou, aniž dosáhla čehokoli z toho, kvůli čemu přišla. V hlavě se jí však už rodil nový plán.
Nutně potřebovala zjistit, kdo je ta Adéla, která se objevila po Romanově boku. A hlavně, jak by se té nové ženě líbilo, kdyby Roman nadále pomáhal své matce.
S touto myšlenkou znovu vytočila synovo číslo.
— Romane, samozřejmě jsem proti tomu, abys opustil manželku a děti, — začala hned, jakmile hovor přijal. — Je to od tebe lehkovážné a nerozumné. Ale opravdu ti ta tvoje nová vyvolená stojí za takové oběti? Copak nešlo, když už tě to tak svrbělo, skončit u obyčejného románku?
— Mami, jaký románek? — povzdechl si Roman unaveně. — Já Adélu miluji. A brzy budeme mít dítě. Ale Michala a Kláru samozřejmě neopustím.
— A kdy mi ji hodláš představit? Musím přece vědět, komu předávám svého syna do rukou.
— S tím budeme muset počkat. Adéla nesnáší, když se příbuzní pletou do rodinného života. Takže v nejbližší době to nepůjde.
— A co ty peníze? — připomněla mu Květoslava okamžitě věc, která ji pálila nejvíc. — Slíbil jsi mi přispět na opravu ledničky.
— Bohužel, mami, teď to nepůjde. Před pár dny jsem ti to slíbil, to je pravda, ale tehdy jsem si ještě nebyl jistý, že od Petry opravdu odejdu. Všechno bylo otevřené. Víš přece, že Petra nikdy neměla nic proti tomu, abych ti pomáhal. Jenže teď se situace změnila. Výdajů je najednou moc. Adéla něco potřebuje, dítě bude také něco stát… Takže na to zapomeň.
Ta slova Květoslavu zasáhla skoro víc než předchozí odmítnutí.
— Jak to myslíš, zapomeň? Vždyť ty peníze nutně potřebuji!
— Zkus se zeptat Petry. Třeba ti je dá ona.
— Ta mi nedá nic, — odsekla Květoslava rozhořčeně. — Vyhodila mě za branku, drzá jedna. I když ji svým způsobem chápu. Je na tebe uražená. Jenže kvůli vám dvěma tím teď trpím já. Co mám asi dělat? Proč jste spolu nemohli zůstat? Měli jste všechno, co člověk potřebuje ke štěstí, a stejně jste si to nedokázali udržet.
Pronesla to s těžkým, mateřsky poučným povzdechem, ale odpovědi se od syna už nedočkala.