Milena Koutná si mezitím už vykládala na stůl učebnice a nasazovala si brýle, jako by seděla za katedrou. Bylo sobotní večer a ona se evidentně chystala uspořádat zkoušení. Moje dcera se přitom sotva vrátila ze zkouškového období.
„Paní Koutná, nemohlo by to počkat? Karolína je opravdu vyčerpaná,“ zkusila jsem opatrně.
„Odpočinek si může dopřát později. Vzdělání má přednost. Tak tedy, Karolíno, vyjmenuj hlavní motivy Zločinu a trestu.“
Karolína začala odpovídat sotva slyšitelně, slova hledala těžko. Milena ji hned přerušovala, nespokojeně kroutila hlavou a mlaskala.
„Mladá slečna by měla být doma nad knihami, ne se potulovat po podnájmech,“ utrousila jedovatě. „Terezo Kratochvílová, měla jste ji nechat tady. Já bych na ni dohlédla. Vy chodíte do práce, ale já bych zajistila, že se bude opravdu učit.“
Karolíně zmizela barva z tváře. Udělala jsem krok vpřed, jenže v tu chvíli přišel domů Radim Švec. Zaslechl poslední větu, přejel pohledem matku, dceru i mě.
„Neodmlouvej starším, Karolíno. Babička to myslí dobře. Úctu bys mít měla.“
Karolína pomalu vstala, beze slova si posbírala věci. Podívala se na mě tak bolestně, až mě bodlo u srdce. Pak oznámila, že přespí u kamarádky. Ve vlastním domě nezůstala.
Lehla jsem si zády ke zdi a do rána nezamhouřila oko. Myšlenky se mi honily hlavou a nad ránem jsem měla jasno: jestli teď neodejdu, už to nikdy nedokážu. A Karolína mi to jednou bude vyčítat.
Peníze zmizely ve středu. Šetřila jsem půl roku na nový mixér do pekárny, každou korunu jsem ukládala do obálky v komodě. V pondělí tam ještě byla. Ve středu prázdno.
Radim dorazil z práce v pomačkané modré uniformě pošťáka. Zeptala jsem se přímo. Uhýbal pohledem.
„Vzal jsem je. Máma je potřebovala. Objevily se nějaké vzácné známky do sbírky.“
„Na známky? Sáhl jsi na moje úspory bez jediného slova?“
„Bylo to pro mámu. Je to pro ni důležité, sbírá celý život.“
„A moje práce důležitá není? Půl roku jsem odkládala.“
Klesl na gauč a zouval si boty. „Vyděláváš přece. Našetříš znovu. Máma má jen důchod. Copak jsi tak lakomá? Kvůli nějakému přístroji budeš dělat scénu, když moje matka něco potřebuje?“
Lakomá. Nějaký přístroj. Jeho matka – ne moje. V té chvíli mi došlo, že budu vždycky až na druhém místě. Nevdal se pro mě; pořídil si někoho, kdo mu vede domácnost a ještě přináší peníze.
Beze slova jsem vstala a zavolala právníkovi. Řekl, že kdykoli budu připravená, mám přijít.
Ráno jsem začala vyřizovat formality. Potvrdili mi, že byt je psaný jen na mě, Radim v něm nemá žádná práva. Vrátila jsem se dřív než on, objednala zámečníka a nechala vyměnit zámek. Jeho věci jsem pečlivě složila do dvou kufrů. Bez hysterie, bez vzteku. A čekala.
Pak jsem otevřela staré zprávy. Pět let komunikace. Každé „půjč mi do zítřka“, každé „máma potřebuje pomoct“, každé „příští týden ti to vrátím“. Sedla jsem k počítači a vytvořila přehlednou tabulku: datum, důvod, částka. Čtyřicet stran. Od ztracené krabice drahého čaje přes rozbitou vázu až po částky půjčené na narozeniny Mileny Koutné a další položky, které jsem si roky tiše zapisovala.