Tu tabulku jsem vytiskla, seřadila listy a založila do pevné desky. Přidala jsem k ní kupní smlouvu k bytu a vyplněnou žádost o rozvod. Nebyla to jen hromada papírů. Byla to má pojistka. A zároveň prostředek obrany.
Radim Švec dorazil kolem osmé večer. Klíč zasunul do zámku, ale neotočil jím. Zkusil to znovu. Pak zazvonil. Otevřela jsem a beze slova mu podala oba kufry.
„Vezmi si je.“
„Terezo, co to má znamenat?“
„Podávám žádost o rozvod. Odejdi.“
Nechápal. Snažil se vstoupit dovnitř, ale dveře jsem mu zavřela před nosem. Telefonoval, vyzváněl opakovaně, jenže já hovor nepřijala. Po chvíli se na displeji objevilo jméno Milena Koutná. Křičela o nevděku a zradě. Minutu jsem ji nechala mluvit, pak jsem hovor ukončila a obě čísla zablokovala.
Tušila jsem, že ráno přijde další dějství. A že Milena Koutná zkusí použít svůj klíč. Nemýlila jsem se.
V šest hodin jsem slyšela šramot u dveří. Kov drhnul o kov, jak se pokoušela odemknout. Když zjistila, že zámek byl vyměněn, spustila takový povyk, až se rozléhal po celém domě. Sousedi vyhlíželi z oken, holubi se splašeně zvedli z říms.
„Terezo! Okamžitě otevři! Jak si to představuješ?! To je můj byt! Můj syn tu bydlí!“
Stála jsem uvnitř a čekala. Věděla jsem, že to nekončí. Za dvacet minut přijel i Radim. Bušil do dveří, dožadoval se vstupu, vyhrožoval policií. Mlčela jsem. Dveře v patře se pootevíraly, lidé poslouchali a šeptali si. To mi vyhovovalo. Potřebovala jsem svědky.
Nakonec jsem otevřela. V ruce jsem držela desky.
Milena Koutná ztichla. Radim ke mně vykročil.
„Nedělej scénu. Promluvíme si v klidu.“
„Dobře. Tak tedy mluvme.“ Podala jsem mu složku. „Kupní smlouva je vystavená na mé jméno. Tady je návrh na rozvod. A tohle si prohlédněte.“
Vytáhla jsem vytištěnou tabulku. Čtyřicet stran.
„Souhrn všeho, co jste si za pět let vzali. Každá půjčená koruna. Každá zmizelá věc. Rozbitá váza. Peníze na známky. Všechno jsem si zapisovala. A všechny zprávy mám uložené. Vaše sliby, že vrátíte zítra. Každé ‚jen dočasně‘.“
Radim zbledl, když listoval stránkami. Milena mu je vytrhla z ruky, rychle přelétla očima a tvář se jí zkřivila.
„Ty jsi nás špehovala? Počítala jsi to?“
„Chráníla jsem si, co je moje. Tomu jste říkali lakomství. Já tomu říkám sebeúcta.“
Odmlčela jsem se a rozhlédla se po sousedech stojících ve dveřích.
„Jestli se ještě jednou pokusíte dostat dovnitř, zavolám policii. Svědci tu jsou. Dokumenty taky. Teď odejděte. A už se nevracejte.“
Otočila jsem se, vstoupila zpět do bytu a zamkla. Opřela jsem se zády o dveře a poslouchala jejich kroky na schodech. Těžké, pomalé. A pak ticho. Skutečné ticho, jaké jsem doma nezažila pět let.
Rozvod proběhl překvapivě rychle. Radim nedělal potíže – byt mu nepatřil, neměl o co bojovat. Milena Koutná obvolávala známé a líčila mě jako bezcitnou zrůdu, jenže lidé nebyli slepí. Věděli, kdo koho léta živil.
Po měsíci jsem si pořídila nový mixér. A pustila se do nové řady croissantů. Jako by se spolu s nimi začalo pomalu měnit i všechno ostatní.