A pak, jednoho večera, jsem ho zaslechla, jak si v pracovně telefonuje s kamarádem. Nechtěla jsem poslouchat. Opravdu ne. Jenže jeho hlas byl příliš hlasitý a dveře pootevřené.
„Jo, Nikol… ta je prostě živel,“ zasmál se. „V Dubaji máme společný pokoj, nikdo o tom neví. Tvrdím, že bydlím v jiném hotelu. Manželka si myslí, že jsem na obchodních schůzkách. A přitom tam mám…“ odmlčel se a pak se rozesmál, „…úplně jiný program.“
Stála jsem za stěnou, prsty zaťaté tak silně, až mě bolely dlaně. Srdce mi bušilo zběsile, jako by se snažilo prorazit hrudník. Slzy nepřišly. Nepřišlo vůbec nic. Jen prázdno. Ochromující ticho uvnitř.
Tu noc jsem seděla dlouhé hodiny na okraji vany a dívala se na svůj odraz. Viděla jsem ženu, která kdysi bývala plná energie, sebevědomá, krásná. Měla sny, plány, jiskru v očích. Teď přede mnou seděla unavená tvář s jemnými vráskami a vlasy, kterých si Radek Tesař už ani nevšiml. A tehdy mi to došlo v celé nahotě — on mě nepodvádí jen tak mimochodem. On je na to hrdý. Chlubí se Nikol Růžičkovou jako cennou trofejí. A já? Já jsem kulisa. Součást interiéru. Matka jeho dětí, která zůstává doma s horečkou a hromadou nevypraných ponožek.
Právě tam, mezi studenými dlaždicemi a zamlženým zrcadlem, jsem se rozhodla.
Nebudu křičet. Nebudu prosit. Neponížím se scénou plnou výčitek. Ukážu mu, kdo skutečně jsem. Připomenu mu Terezu Koubkovou — tu, která existovala dávno před plenami, před únavou a nekonečnými připomínkami o vyneseném koši.
Vzala jsem si dovolenou. Zarezervovala letenku v business třídě. Koupila si černé přiléhavé šaty s vysokým rozparkem. Nechala jsem si upravit vlasy, dopřála si manikúru i pedikúru. Děti odjely k mamince. Radkovi jsem oznámila, že letím na konferenci do Londýna.
Ani nezvedl obočí. „Dobře,“ řekl jen ledabyle. „Hlavně nezapomeň, že ve čtvrtek jsou třídní schůzky.“
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé po dlouhé době.
Letadlo dosedlo na ranvej v 16:30 místního času. Prošla jsem kontrolou, ale místo hotelu jsem zamířila zpět do letištní budovy. Věděla jsem, že Radek přiletí z Milána s přestupem a že má dorazit v 18:15. Já už tam byla.
Usadila jsem se v salonku Al Maktoum Lounge, o kterém s oblibou vyprávěl kolegům, že tam nalévají nejlepší šampaňské na světě. Objednala jsem si sklenku Cristallu, otevřela knihu a čekala.
Po půlhodině se objevil.
Vstoupil sebevědomě, jako by mu patřil celý prostor. Dokonale padnoucí oblek, kufr na kolečkách, telefon u ucha. Smál se a přes FaceTime mluvil anglicky: „Nikol, jsem už v salonku. Dám si šampaňské a pak jedu do hotelu. Jsi tam? Chybíš mi. Za dvacet minut jsem u tebe. Obejmu tě tak, že zapomeneš dýchat.“
Seděla jsem klidně. Tep jsem měla vyrovnaný. Ne cítila jsem vztek. Cítila jsem sílu.
Radek se mezitím vydal hlouběji do prostoru, aniž tušil, že tentokrát jeho plán nabere úplně jiný směr.