Prošel kolem mě, aniž by zvedl oči. Nezaznamenal mě. Usadil se k barovému pultu, objednal si whisky s trochou vody a mobil položil vedle sklenice displejem dolů, jako by tím mohl něco skrýt.
Zvedla jsem se. Pomalu, téměř obřadně. Látka šatů tiše zašustila a podpatky se rozezněly po mramorové podlaze pravidelným, jistým tempem.
Zastavila jsem se těsně za ním. Musel cítit, že ho někdo pozoruje. Otočil hlavu.
„Ahoj, Radku,“ pronesla jsem vyrovnaně. „Jaký byl let?“
Na ten výraz nikdy nezapomenu. Krev mu zmizela z tváře, zorničky se rozšířily, rty zůstaly pootevřené. Díval se na mě, jako bych nebyla skutečná. Jako zjevení, které nemá co dělat v jeho realitě.
„Terezo?.. Co tady… jak ses sem dostala?“ vydechl přerývaně.
„Měla jsem cestu do Londýna. Přestup mi vyšel zrovna tady. A ty? Na koho čekáš?“
Rychle popadl telefon a otočil ho displejem nahoru. Hledal slova, ale žádné nepřicházelo.
„Nikol Růžičková,“ usmála jsem se lehce. „Tak jí říkáš, že? Hezké jméno. Viděla jsem její fotky. Je vysoká. Podobně jako já.“
„Terezo, není to tak, jak si myslíš…“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit.
„A co si podle tebe myslím? Že podvádíš ženu, se kterou žiješ čtrnáct let? Že se tím ještě chlubíš kamarádům? Že za jednu noc v hotelu zaplatíš čtyři sta tisíc korun, což je víc, než vydělám za měsíc? Nebo že jsem natolik hloupá, abych si ničeho nevšimla?“
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ zamumlal.
„Ani já jsem sem nechtěla jet. Ale donutil jsi mě. Buď budu dál tiše hrát roli ‚manželky Radka Tesaře‘, nebo ti připomenu, kdo doopravdy jsem.“
„Ty tomu nerozumíš… je to jen poblouznění. Chvíle. Ty jsi moje rodina.“
„Poblouznění?“ zopakovala jsem klidně. „Když jí píšeš, že je oheň? Když rezervuješ apartmá za stovky tisíc? Když svým přátelům vykládáš, že ‚manželka si myslí, že jsem na jednání‘?“
Naklonila jsem se blíž. „Víš, co bolí nejvíc? Ne samotná nevěra. Ale to, že si ji užíváš. Že tě těší mě klamat. Že jsem pro tebe jen krytí, zatímco si hraješ na dvojí život a věříš, že nic neodhalím.“
Zvedl ke mně oči. Tentokrát v nich nebyla arogance. Jen strach.
„Takže jsem to zničil?“ hlesl.
„Nezničil jsi všechno. Zničil jsi nás,“ odpověděla jsem tiše. „A víš, proč tu stojím? Ne kvůli scéně. Ne kvůli slzám. Přijela jsem, abys mě opravdu viděl. Ne jako matku tvých dětí. Ne jako samozřejmost. Ale jako ženu, kterou jsi kdysi miloval. Ženu, která může přijít do business salonku v černých šatech a vyrazit ti dech.“
Díval se na mě jinak než kdy dřív. Opravdu se díval.
„Vypadáš… úžasně,“ vydechl.
„Taková jsem byla vždycky. Jen jsi přestal dávat pozor.“
Z kabelky jsem vytáhla malý flash disk a položila ho před něj.
„Je tam všechno. Zprávy s Nikol. Fotografie. Účtenky. I nahrávky, kde se vytahuješ. Nechci tě vydírat. Chci jen, abys věděl, že znám pravdu. A že se jí nebojím.“
Polkl. „Co ode mě chceš?“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Chci rozvod.“