Karolína Navrátilová stála přede dveřmi vlastního bytu a pevně svírala klíč, který se v zámku ani nehnul. Před hodinou přiletěla z Rimini, kde strávila týden na služební cestě, a v hlavě měla jedinou představu – horkou sprchu a postel, do které se bezvládně zhroutí. Jenže místo odpočinku zápasila s klikou, která jí odmítala vyhovět.
Zkusila to znovu, pomaleji. Klíč do otvoru zapadl hladce, ale mechanismus zůstal tichý. Žádné cvaknutí, žádný pohyb. Jako by za dveřmi byl úplně jiný zámek.
„To si ze mě někdo dělá legraci?“ vydechla a sáhla po telefonu.
Radek Malíř hovor nepřijal. Volala třikrát po sobě a pokaždé jen poslouchala nekonečné vyzvánění. Nakonec mu napsala: „Stojím přede dveřmi. Nejde odemknout. Jsi doma?“
Odpověď přišla téměř okamžitě. Jenže od někoho jiného.
„Hezký večer, Karolínko. Tady Stanislava Tichýová. Radek je právě u mě, nemůže teď mluvit. Během tvé nepřítomnosti jsem nechala vyměnit zámky. Staré klíče už neplatí. Pokud si chceš vyzvednout své věci, ozvi se předem, domluvíme si termín.“
Karolína si zprávu přečetla jednou. Pak podruhé. A ještě potřetí. Písmena se jí rozmazávala před očima, ale význam zůstával neúprosný. Tchyně nechala vyměnit zámky v jejím bytě. V bytě, na jehož hypotéku pravidelně posílala polovinu splátky. V bytě, kde stála její pohovka, knihovna, kde měla ve skříních své šaty a v lednici vlastní nákup.
Bezmyšlenkovitě se sesunula na studený schod před vchodem. Beton ji chladil přes tenkou látku kalhot, ale téměř to nevnímala. Musí jít o omyl, říkala si. Nedorozumění. Radek každou chvíli zavolá a všechno vysvětlí.
Telefon zazvonil asi po pěti minutách.
„Ahoj, Karolíno,“ ozval se Radekův hlas. Zněl úředně, odměřeně, jako by řešil pracovní záležitost. „Tak už jsi zpátky?“
„Stojím před naším bytem,“ odpověděla pevně. „Tvoje matka mi píše, že nechala vyměnit zámky. To je nějaký špatný vtip?“
„Není,“ odmlčel se. „Poslouchej, během toho týdne jsme s mámou hodně přemýšleli. A dospěli jsme k závěru, že takhle to bude nejlepší.“
„Takhle? Co přesně znamená ‚takhle‘?“ Hlas se jí třásl, ale držela se.
„Ten byt je po babičce. Rodinný majetek,“ vysvětloval. „Máma je přesvědčená, že by měl zůstat v rodině. A ty… víš sama. Děti stejně neplánujeme. Jaký to má potom smysl?“
„Jaký smysl má co?“ zopakovala tiše, přestože odpověď už tušila.
„Náš vztah,“ povzdechl si. V tom povzdechu byla úleva. „Máma mi od začátku říkala, že se ke mně nehodíš. Jsi moc samostatná, pořád jen práce. Ani obyčejný boršč neumíš uvařit pokaždé stejně. Tři roky jsem to zkoušel, Karolíno. Ale stačilo.“
Zírala na displej, kde se stále usmíval z jejich společné fotografie z dovolené. Loni byli na horách a Radek tehdy vypadal šťastně.
„Do toho bytu jsem investovala jeden a půl milionu korun,“ řekla klidně, téměř chladně. „Mám účtenky, výpisy z účtu. Nemůžeš mě prostě vyhodit na ulici.“
„Máma už to promyslela,“ odpověděl a v pozadí bylo slyšet šustění. „Počkej, dáš si s ní řeč.“
Telefon si převzala Stanislava Tichýová a jejím typicky přeslazeným hlasem se ozvalo: „Karolínko, děvčátko…“