Dorazila s předstihem. Objednala si čaj a v klidu vyčkávala. Radek přišel asi o čtvrt hodiny později – a jak se dalo čekat, nebyl sám. V závěsu za ním kráčela Stanislava Tichýová. Působila jako velitel před rozhodující bitvou: záda rovná, rty sevřené do úzké linky, pohled chladný a povýšený.
„Je dobře, že ti to konečně došlo, Karolíno,“ spustila ještě dřív, než si stačila odložit kabelku. „Radek už podal žádost o rozvod. Stačí, když to podepíšeš. Připravili jsme i prohlášení, že se vzdáváš jakýchkoli nároků na byt. Podepíšeš a rozejdeme se bez zbytečných komplikací.“
Karolína obrátila oči k manželovi. Seděl shrbený nad jídelním lístkem, jako by ho nesmírně zajímaly ceny dezertů, a jejímu pohledu se vyhýbal.
„Radku,“ oslovila ho klidně. „Řekneš taky něco ty? Nebo za tebe bude mluvit maminka ještě za deset let?“
Zatnul čelist, ale mlčel dál.
„Drž se slušnosti,“ vyštěkla Stanislava. „Můj syn si zaslouží ženu, která se o něj bude starat. Ne někoho, kdo je pořád pryč na služebních cestách. Potřebuje rodinu, teplé jídlo na sporáku a pořádek doma. A ty? Kariéristka bez pořádného zázemí.“
Karolína se pousmála, tentokrát bez stopy nervozity. „O své zázemí se opravdu bát nemusím, paní Tichýová. Mám vzdělání, práci i vlastní hrdost. Zato váš syn… ten si zřejmě dosud nevytvořil ani vlastní názor.“
„To je nehoráznost!“ tchyně se prudce nadzvedla ze židle.
„Posaďte se,“ pronesla Karolína tiše, ale tón jejího hlasu byl pevný jako ocel. „Ještě jsem neskončila.“
Stanislava zůstala stát napůl mezi sedem a odchodem, zaskočená tím klidem.
Karolína otevřela kabelku a vytáhla silnou složku. „Nic podepisovat nebudu. Tady jsou bankovní výpisy. Za tři roky jsem na splátky hypotéky poslala jeden milion čtyři sta tisíc korun. Tady účtenky za rekonstrukci – dalších tři sta tisíc. A tady stanovisko právníka, že výměna zámků bez mého souhlasu je protiprávní.“
Rozložila dokumenty po stole jako hráč karty při finálním tahu.
„Pokud mi do čtyřiadvaceti hodin neumožníte vstup do bytu, podám trestní oznámení. A jestli při rozvodu nedojde k vyrovnání mých investic, obrátím se na soud. A věřte mi, že uspěju.“
Radek zbledl. Konečně se na ni podíval přímo a v očích mu problesklo cosi mezi nejistotou a strachem.
„Karolíno, počkej…“ zamumlal. „Třeba bychom to mohli nějak vyřešit. Máma se unáhlila, všichni jsme byli podráždění…“
„Ne,“ přerušila ho. „Řešit jsme to měli před třemi lety. Když tvoje matka bez ptaní přestěhovala můj nábytek. Když vyhodila moje květiny, protože prý práší. Když mi procházela zásuvky a četla soukromé dopisy. Ty jsi mlčel. Jedl jsi její polévku a souhlasil. Teď už je pozdě.“
Stanislava zrudla vzteky. „Nic z toho nedokážeš. Ten byt Radek zdědil po babičce. Je to jeho výhradní majetek.“
„Dědictví nikdo nezpochybňuje,“ přikývla Karolína. „Jenže zákon jasně říká, že investice vložené během manželství se vypořádávají. A já investovala hodně. Mám svědky, doklady i fotografie před a po rekonstrukci. Chcete jít k soudu? Klidně.“
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho. Servírka, která se blížila k jejich stolu, zachytila napjaté výrazy a raději se nenápadně stáhla.
Nikdo několik vteřin nepromluvil. Nakonec to byl Radek, kdo se nadechl, jako by se chystal položit zásadní otázku.