„Žila jsi se mnou, jedla z mého talíře, spala v mé posteli – a jakmile tvoje maminka zapískala, hned jsi běžela, abys můj byt nechala přepsat na svého vnuka.“
Lucie Švecová stála v kuchyni a pomalu prohlížela složku s dokumenty k bytu. Papíry už měly nažloutlou barvu a jejich okraje byly lehce ošoupané časem. Přesto z nich bylo zcela jasné, komu nemovitost patří – její jméno stálo v listinách čitelně a nezpochybnitelně. Ani po tolika letech si na tu skutečnost úplně nezvykla. Pořád ji překvapovalo, že tohle místo je opravdu její domov. Vedle listu vlastnictví ležela i závěť. Protože Lucie nikdy neměla děti, rozhodla se, že byt jednou připadne její sestře Martě Tomášekové a neteři Julii Válekové. Při té myšlence se jemně usmála. Měla dobrý pocit, že prostor, který tolik let obývala, bude dál sloužit někomu z rodiny.
Dveře bytu klaply a Ondřej Bednář se vrátil z práce. Vypadal unaveně.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil ji a políbil na tvář. „Co to studuješ?“
„Jen si třídím papíry,“ odpověděla a rychle je zasunula zpět do desek. „Jaký jsi měl den?“
„Docela náročný. Volala máma, ptala se, jestli dorazíme o víkendu.“
Lucii se stáhl žaludek. V posledních měsících Stanislava Janečeková telefonovala stále častěji. A téměř každý hovor se dříve či později stočil k jedinému tématu – k bytu.
„A co konkrétně chtěla?“ zeptala se opatrně, snažíc se zachovat klid.
„Zve nás na neděli k sobě,“ řekl Ondřej a vyndal z lednice láhev mléka. „Prý jsme se dlouho neviděli.“
Lucie přikývla, ale uvnitř ji zamrazilo. Návštěvy u tchyně se pro ni staly zkouškou nervů. Stanislava měla zvláštní dar – dokázala mluvit o naprostých maličkostech, a přesto každá věta mířila přesně tam, kam chtěla.
„Bude tam i Kryštof Vysoký?“ zeptala se.
„Ne, je mimo město. Má zkouškové na univerzitě.“
Lucie si tiše oddechla. Osmnáctiletý nevlastní syn s nimi nikdy nebydlel, přijížděl jen občas, většinou na svátky. Každá jeho návštěva však znamenala dlouhé řeči o tom, jak je Kryštof výjimečný, schopný a jakou má před sebou budoucnost.
Telefon zazvonil znovu. Na displeji svítilo jméno Stanislava Janečeková.
„Ano?“ přijala hovor.
„Lucie, drahoušku,“ ozval se přeslazený hlas. „Jak se máš? Jsi v pořádku?“
„Děkuji, všechno jde dobře,“ odpověděla a pevně svírala mobil.
„Víš, dnes jsem si znovu říkala, jak krásný máte byt. Tolik světla, tolik prostoru.“
Lucie zpozorněla. Tohle téma znala až příliš dobře.
„Jsme tam spokojení,“ pronesla zdrženlivě.
„Včera jsem mluvila se sousedkou,“ pokračovala Stanislava s významnou pauzou. „Její syn si pořídil vlastní bydlení. Říkala, že právě domov tvoří základ rodiny. Hlavně pro mladé.“
„To je asi pravda,“ odvětila Lucie, i když už tušila, kam rozhovor směřuje.
„Přesně tak si to myslím i já. Kryštof už není dítě. Brzy si najde partnerku, založí rodinu… Jen přemýšlím, kde vlastně budou žít.“
Lucie na okamžik zavřela oči. Tchyně nikdy neřekla nic přímo, ale její narážky byly čím dál zřetelnější.
„Stanislavo Janečeková, vždyť ještě studuje…“
„Ano, studuje,“ přerušila ji klidně. „Ale čas běží rychleji, než si myslíme.“