„Za dva roky může mít vlastní rodinu,“ pokračovala Stanislava Janečeková hlasem, který už nepřipouštěl pochybnosti. „A je vůbec rozumné, aby byt zůstal někomu cizímu?“
Lucii v tu chvíli polil chlad. Cizímu? Mluvila snad o ní? O Martě Tomášekové a Julii Válekové, jako by do téhle rodiny nikdy nepatřily?
S Ondřejem Bednářem žila pět let v manželství. Bez dramat, bez hádek. Měla za to, že je přijímaná jako součást rodiny.
„Nejsem si jistá, že vám rozumím,“ odpověděla tiše.
„Co je na tom k nepochopení? Nemovitost má zůstat mezi námi. Pro mé budoucí vnuky,“ přešla tchyně otevřeně k věci. „Snad s tím nebudeš mít problém?“
Lucie hledala slova marně. Ondřej seděl opodál a tvářil se, že hovor nevnímá, ale napětí v jeho zádech prozrazovalo opak.
„Musím si to promyslet,“ vydechla nakonec.
„Samozřejmě, zlatíčko. Přemýšlej. Jen nezapomeň, že čas běží,“ uzavřela Stanislava a hovor ukončila.
Lucie položila telefon. Ruka se jí lehce třásla.
„Co zase chtěla?“ zeptal se Ondřej tlumeně.
„To samé co vždycky. Byt. Kryštof Vysoký. Nic jiného ji nezajímá.“
Ondřej přešel k oknu a zadíval se dolů na ulici.
„V jednom má pravdu. Kryštof je můj syn.“
„A co z toho vyplývá?“ otočila se k němu.
„Nic konkrétního. Jen… možná bychom o tom mohli uvažovat.“
Lucie strnula. Takže i on začíná přemýšlet stejně jako jeho matka. Její byt se najednou proměnil v předmět vyjednávání.
„O čem přesně?“ zeptala se ostřeji.
„O budoucnosti. O tom, co je fér.“
Fér? To slovo ji bodlo. Pochopila, že tohle je teprve začátek.
Následující týdny se změnily v tiché trápení. Stanislava Janečeková volala téměř denně. Vždy nenápadně, jako by jen chtěla prohodit pár vět, ale řeč se pokaždé stočila k tématu bydlení. Lucie si všímala, jak je Ondřej čím dál nervóznější.
„Máma dnes znovu volala,“ pronesl jednou večer. „Bojí se o Kryštofovu budoucnost.“
Lucie zaklapla knihu a položila ji na stůl. Ondřej se jejímu pohledu vyhýbal.
„A jaké má řešení?“ zeptala se klidně.
„Myslí si, že bychom mohli zvážit přepis,“ vybíral slova opatrně. „Musíme přece myslet na naše dítě.“
„Na tvé dítě,“ opravila ho chladně.
„Na naše,“ zvýšil hlas. „Jsme rodina.“
Lucie vstala z křesla. „Rodina? A přesto nemám právo rozhodnout o vlastním majetku?“
Ondřej se znovu otočil k oknu. Mlčení mezi nimi bylo výmluvnější než jakákoli hádka. Lucii došlo, že nejde o společnou domluvu. Šlo o tlak. O to, aby se vzdala kontroly a jednoduše ustoupila.
„Nechci dávat byt někomu cizímu,“ řekla tiše.
„Kryštof není cizí!“ otočil se prudce. „Je to můj syn!“
„Nikdy tady nebydlel. Přijede dvakrát do roka na pár dní.“
„Pořád je to rodina,“ trval na svém Ondřej a v jeho hlase zaznělo napětí, které Lucii napovědělo, že tohle téma zdaleka nekončí.