Sotva Sofie Smutnýová vstoupila do bytu, zastavila se uprostřed předsíně a nechápavě se rozhlédla.
„Babi, dědo… vy tu snad budujete sklad?“ hvízdla překvapeně a pomalu otočila hlavu z jedné strany na druhou. „Tohle je normální bydlení?“
Lenka Urbanová jen lehce nadzvedla obočí a bez zájmu pokrčila rameny. „Zeptej se dědy.“
Sofie obrátila pohled ke Stanislavu Švecovi. Stál opodál a tvářil se tak rozpačitě, jako by ho někdo přistihl při něčem nepřístojném.
„Dědo, děláš tu vůbec něco?“ vyhrkla přímo. „Nebo si myslíš, že babička má nějaké nadpřirozené schopnosti a všechno zmizí samo?“
Její otázka ho zasáhla víc, než čekal. Otevřel ústa, aby se ohradil, jenže žádná obhajoba nepřicházela.
Sofie bez dalších řečí přešla ke stolu, kde ležela zmačkaná kuchyňská zástěra. Natáhla si ji přes hlavu a rozhodně prohlásila: „Tak dobře. Uděláme to jinak. Dneska na to skočíme všichni tři společně. Jako tým. Za jediný den dáme byt do pořádku. A pak si férově rozdělíte, kdo co bude dělat. Bez hádek.“
Stanislav si odfrkl. „Myslíš, že taková pohádka může fungovat?“
Sofie se jen potutelně usmála.
Lenka stála stranou a sledovala vnučku s obdivem. Její přímost i jistota jí vlily novou energii do žil. Podívala se na manžela. „Co kdybychom to zkusili? O co přijdeš?“
Stanislav si povzdechl. Bylo mu jasné, že proti nim dvěma dnes nemá šanci. Sáhl po vysavači, chvíli si ho nejistě prohlížel a nakonec zamumlal: „Dobře tedy. Nějak to zvládnu. Snad.“
Sobota začala nezvykle čile. Sofie se chopila organizace s vervou dirigenta před orchestrem. „Takže plán je jasný. Babi, ty vezmeš parapety a police. Dědo, tvoje parketa jsou koberce a podlahy. Kuchyň nech na mně. A pustíme si k tomu hudbu!“
Lenka se neubránila úsměvu. Stanislav mezitím nervózně otáčel vysavač v rukou. „Koberce, jo? No dobrá. Ale jestli tu mašinu oddělám, tak si nestěžujte.“
„Dědo, stejně to nezvládneš líp než já,“ rýpla si Sofie.
„To si ještě povíme!“ odpověděl jí téměř soutěživě.
Z reproduktoru se ozvaly první tóny a byt se postupně zaplnil zvuky práce. Hadry šustily po nábytku, smetáček vířil prach a vysavač duněl po podlaze. Stanislav funěl nad tvrdohlavým kobercem, který se zdál být odhodlaný vzdorovat.
„Leni, ten vysavač nějak stávkuje!“ zavolal z obýváku. „Spíš rachotí, než aby vysával!“
Lenka vykoukla ze dveří ložnice a s pobaveným výrazem odvětila: „Možná jen nejsi zvyklý, že se s ním musí pracovat.“
Z kuchyně se ozval Sofiin smích. „Dědo, nevzdávej to, koberec tě skoro porazil!“
Práce ubíhala pomalu, ale nezastavila se ani na chvíli. Každý měl svůj úkol, přesto si čas od času vyměnili poznámku nebo vtípek. Dokonce i Stanislav přišel s návrhem zavést pravidelné přestávky „na čaj a povinný vtip“, čímž Lenku překvapil natolik, že se na něj podívala úplně jinýma očima.