Lenka se na něj přes sklo okna pobaveně zadívala. „Takže ty umíš vtipkovat i uprostřed války s prachem?“ poznamenala, zatímco hadříkem leštila tabuli do lesku.
Stanislav Švec si hřbetem ruky otřel čelo. „Jestli tenhle den přežiju, zasloužím si vlastní kapitolu v rodinné kronice,“ prohlásil s teatrálním povzdechem.
Po chvíli se rozhodl pustit do staré skříně v rohu obýváku, na kterou léta nikdo nesáhl. Když otevřel dvířka, objevila se uvnitř zapomenutá zásuvka pokrytá jemnou vrstvou prachu. Vytáhl ji a zavolal na Lenku: „Pojď sem, tohle musíš vidět.“
Lenka přišla blíž, sfoukla prach z víka a pod prsty ucítila známý reliéf starého fotoalba. Papír už lehce zežloutl, ale snímky si uchovaly barvy i život. Otevřela první stránku a zůstala stát bez hnutí. Usmívala se z ní mladá dívka v šatech posetých kopretinami a vedle ní stál Stanislav s kytarou, vlasy rozcuchané větrem.
„To snad není možné…“ vydechla tiše. „Kolik let už od té doby uplynulo.“
Sofie Smutnýová okamžitě přiskočila a nakoukla jí přes rameno. „Babi, dědo, vy jste tu naprosto úžasní! Jaktože jsem tyhle fotky nikdy neviděla?“
Stanislav lehce zakroutil hlavou. „Schovali jsme je. Pořád bylo něco důležitějšího než se k nim vracet.“
Sofie vytáhla snímek, na kterém se drželi za ruce a smáli se do objektivu. „Tohle je dokonalé. Hned najdu rámečky. Takové fotky musí být vystavené.“
Listovali dál a obývákem se nesl smích. Stanislav vyprávěl, jak kdysi před Lenkou spadl z kola, protože chtěl předvést odvážný trik, a místo obdivu si vysloužil odřená kolena. Lenka mu to oplatila vzpomínkou na večírek, kdy mu málem polila kytaru, protože odmítl zahrát její oblíbenou písničku.
„Podívejte na tohle!“ zvolala Sofie a ukázala fotografii, na níž společně se synem stavěli dům. „To jste vážně tým snů.“
Stanislav album pomalu zavřel a zadíval se na Lenku jinak než dosud. V očích měl klid i vážnost. „Leni,“ začal tiše, „musím něco říct. Celý život jsi nesla víc, než bylo fér. A já si toho nevšímal. Mrzí mě to.“
Lenka v jeho pohledu četla omluvu i upřímnost. Chvíli mlčela, než odpověděla. „Důležité je, že ti to došlo. Já jsem nikdy nechtěla nic jiného, než abychom stáli při sobě. Ve všem.“
Sofie nadšeně tleskla, aby rozehnala dojetí. „Tak je rozhodnuto! Tým snů je oficiálně zpátky. Dokončíme úklid a potom si uděláme malou oslavu – čaj, něco sladkého a hlavně dobrou náladu.“
Hudba se znovu rozezněla a práce jim šla od ruky rychleji než předtím. Už to nebyla povinnost, ale společná věc. Když bylo hotovo, Sofie slavnostně rozmístila zarámované fotografie na police.
„Tohle je váš symbol,“ prohlásila spokojeně. „Důkaz, že spolu zvládnete cokoli.“
Stanislav se na snímky zadíval a pousmál se. „Víš, Leni, nakonec to bylo vlastně příjemné – dělat něco bok po boku. Co kdybychom si zítra zkusili uvařit večeři spolu?“
Lenka se rozesmála a s jiskrou v očích odpověděla: „Tak dobře, ale připrav se, že tě nenechám zahálet ani u plotny.“