Dvě stě čtyřicet osm dní. Přesně tolik jsem sdílela byt s Veronikou Bednářovou, sestrou mého manžela Marka Tkadlec. Každý z těch dnů mi připadal jako pomalé přejíždění smirkového papíru po živé kůži. V Ostravě tehdy udeřila krutá zima a náš dvoupokojový byt v paneláku na okraji města působil jako těsná klec. Vzduch byl nasáklý těžkým, sladkým parfémem Veroniky a neustálým pachem připálených brambor, které hodila na pánev pokaždé, když se jí nechtělo objednávat jídlo.
Pracuji jako restaurátorka v depozitáři krajského muzea. Můj svět tvoří jemné štětce, lupy a ticho archivních místností, kde je slyšet jen šustění papíru. Marek si ze mě občas utahoval kvůli mé „zaprášené“ profesi, ale Veronika ke mně chovala otevřené pohrdání. Pro sebevědomou blondýnu, která se chlubila prací „v top marketingu“ – ve skutečnosti byla jen řadovou operátorkou v call centru velké IT firmy – jsem byla jen nepohodlným přívěskem jejího bratra.
„Lucko, podívej se na sebe,“ prohlásila jednou, když jsem servírovala zapečené těstoviny. „Zase ten šedý svetr. Je ti dvaatřicet a oblékáš se jak vlastní prababička. Víš vůbec, co je dneska za večer?“
„Čtvrtek,“ odpověděla jsem klidně a ani jsem nezvedla oči. Uvnitř mě to ale začalo znovu vřít, jako pokaždé. Ten vulkán jsem držela pod pokličkou. Mlčela jsem. Tečka.
„Pro tebe obyčejný čtvrtek,“ protočila oči a otočila se kolem své osy, aby vynikly křivky v krátkých šatech barvy elektrické modři. „U nás v MoravaTech slavíme deset let firmy. V Grand Hallu! A přijde i sám Jaroslav Zeman.“
Marek, který vešel do kuchyně v sepraných teplácích, se pousmál.
„Verčo, tak opatrně. Jaroslav Zeman je chlap ze staré školy.“
„Prosím tě, nebuď směšný,“ mávla rukou. Pak se její pohled zastavil na mém krku. Přesněji řečeno na místě, kde nic nebylo. „Hele, Lucko… kde máš ten svůj náhrdelník? Ten starožitný, s tmavě modrými kameny a zvláštním proplétáním? Čistila jsi ho minulý týden, ne?“
Ztuhla jsem. Ten šperk nebyl jen ozdoba. Byl to rodinný poklad po babičce. Stříbro poznamenané časem a hluboce modré safíry, které se v šeru zdály téměř černé. Práce neznámého mistra z počátku dvacátého století.
„Je uložený v mé šperkovnici,“ odpověděla jsem stručně. „V ložnici.“
„Perfektně by se mi hodil k těmhle šatům,“ přistoupila blíž a ovanula mě sladkou vůní vanilky. „Půjčíš mi ho? Jen na dnešní večer. Vždyť ho skoro nenosíš. Jen ti tam leží, když chodíš pořád v těch svých šedých hadrech.“
„Ne, Veroniko. Je cenný a křehký. Nikomu ho nepůjčuji.“
Její oči se zúžily a rysy jí ztvrdly.
„Takže ti je líto půjčit ho rodině? Slyšíš to, Marku? Ona mě snad ani nepovažuje za příbuznou!“
Marek si povzdechl a dál hleděl do talíře.
„Lucko, nedělej z toho drama. Půjč jí ho. Bude opatrná.“
„Řekla jsem ne,“ zopakovala jsem tišeji, než jsem zamýšlela. Ruka s vařečkou se mi však nepatrně chvěla.
Na soužití s příbuznými je nejhorší to, že jste vždy označena za skrblíka. Vy jste ta malicherná, ta, která si něco schovává. Oni jsou přece velkorysí – chtějí to jen „na jeden večer“.
Zbytek času do jejího odchodu jsem cítila její pohled na zádech. Praštila několikrát dveřmi, hlučně rozhazovala kosmetiku po stolku a šeptem Markovi nadávala, že žije s „chudinkou s manýry královny“.
„Já jsem hezčí, mně by slušel víc!“ ozvalo se ještě z předsíně, než zabouchla vstupní dveře.
Zhluboka jsem se nadechla. Vnitřní láva se pomalu usazovala. Marek si šel pustit fotbal a já začala mýt nádobí. Tekoucí voda smývala zbytky večeře a na okamžik jsem uvěřila, že tím to skončilo.
Jenže cosi mě nutilo jít do ložnice. Utřela jsem si ruce a přešla k prádelníku. Šperkovnice stála na svém místě, přikrytá krajkovým ubrouskem. Znala jsem každý škrábanec na jejím víku. Položila jsem dlaň na chladné dřevo a otevřela ji.
Byla prázdná.
Sametová výstelka, na níž ještě ráno spočívalo stříbrné proplétání se safíry, zela oslepující bělostí. Veronika si ho nevzala se svolením. Vzala ho potají, zatímco jsem stála u sporáku.
Rozklepala jsem se tak silně, že jsem si musela sednout na postel. Ten náhrdelník nebyl jen kus kovu a kamenů. Na zadní straně centrálního medailonu byl vyrytý nápis, který nešlo přehlédnout ani zaměnit s ničím jiným.