Božena Rychlýová odešla tiše, ve spánku, aniž by kohokoli zatížila starostmi. Šárka si dodnes vyčítala, že jí nestihla říct poslední sbohem.
Mobil jí nepřestával vibrovat. Nejprve volal Kryštof, hned poté Renata Janečeková a znovu Kryštof. Nakonec telefon umlčela a vědomě se ponořila do práce. Prošla celý byt, otevřela okna dokořán, aby dovnitř vpustila čerstvý vzduch, zalila květiny, o které se sousedka svědomitě starala po dobu posledních týdnů. Každý drobný úkon jí přinášel zvláštní klid.
Domů se vrátila až navečer. Kryštof ji čekal přede dveřmi, napjatý a podrážděný.
„Kde jsi byla? Máma ti volala snad stokrát. Měl jsem strach!“ vyjel na ni bez pozdravu.
„U babičky,“ odpověděla klidně. „Potřebovala jsem to tam dát do pořádku.“
„A co tam chceš pořád dávat do pořádku?“ nechápal.
„Vyvětrala jsem, zalila kytky. Prostě běžné věci.“
Zamračil se. „Musíme si promluvit vážně. Máma už mluvila s někým, kdo by měl o ten byt zájem.“
Šárka ztuhla. „Prosím?“
„Je to jen předběžné, ale nabídka je prý víc než slušná. Dokonce by byli ochotni zaplatit bez smlouvání.“
„Kryštofe, uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Já ten byt prodávat nehodlám.“
„To je nesmysl!“ vybuchl. „Nechat ležet ladem nemovitost, když z ní můžeme mít peníze?“
„Je to moje rozhodnutí.“
„Nejen tvoje. Jsme přece manželé!“
Podívala se na něj dlouhým, zkoumavým pohledem. „Manželé… A co jsi do toho našeho manželství skutečně přinesl kromě požadavků?“
„To snad nemyslíš vážně. Chodím do práce, vydělávám!“
„Pro sebe,“ odsekla tiše. „Tvoje poslední odměna skončila v novém počítači. A já mezitím počítala drobné na nákup.“
„Zase přeháníš.“
„Opravdu?“ Vytáhla telefon a otevřela bankovní aplikaci. „Podívej se na náš společný účet. Tři tisíce korun. Přitom jsme si slíbili, že budeme šetřit na dovolenou.“
Mávnul rukou. „Měli jsme nečekané výdaje.“
„Jaké? Další víkend s kamarády v hospodě?“
„Dost!“ křikl. „Od chvíle, co jsi dostala dědictví, jsi úplně jiná! Máma má pravdu, stouplo ti to do hlavy.“
„Jaké dědictví? Nic jsem přece neprodala.“
„Ale mohla bys! A vyřešily by se tím všechny problémy.“
„Tvoje problémy,“ opravila ho chladně. „Tvoje a tvé matky.“
Zrudl vztekem. „Takže teď je budeš rozlišovat? Moje a tvoje?“
„Nezačal jsi s tím náhodou ty? Můj byt je najednou ‚náš‘, ale tvoje výplata zůstává jen tvoje.“
„To není totéž!“
„V čem se to liší?“
Chvíli mlčel, hledal vhodná slova. „Jsem chlap. Hlavu rodiny přece musí někdo dělat.“
Šárka se pousmála, ale v očích měla smutek. „Hlavu rodiny? Tu, která při prvním problému běží za mámou? Která jí nedokáže říct ne?“
„O mé matce takhle mluvit nebudeš!“
„A ona o mně může cokoli?“
Stáli proti sobě jako dva cizinci. A v tu chvíli si Šárka s mrazivou jistotou uvědomila, že jejich vztah držel pohromadě jen díky jejím ústupkům. Jakmile přestala ustupovat, začalo se všechno rozpadat.
„Odcházím,“ řekla tiše.
„Cože? Kam?“ vyhrkl.
„Do bytu po babičce. Potřebuji si ujasnit, co dál.“
„Co chceš ujasňovat?“
„Jestli má tohle ještě budoucnost.“
Chytil ji za zápěstí. „Nedělej hlouposti. Kvůli bytu rozbiješ rodinu?“
Vysmekla se. „Ne kvůli bytu. Kvůli tomu, že si mě nevážíš. Kvůli tomu, že vždycky dáš přednost své matce. A kvůli tomu, že se mnou jednáš jako s věcí.“
„Tak to není!“
„Je. Jinak bys o mém majetku nerozhodoval bez mého souhlasu.“
Vzala si jen to nejnutnější a odešla. Kryštof zůstal stát v předsíni, zmatený a bezradný.
V babiččině bytě ji přivítalo ticho. Uvařila si čaj, usedla do známého křesla a po dlouhé době pocítila zvláštní pocit bezpečí.
Další ráno se rozjela lavina. Renata Janečeková volala téměř každou půlhodinu – střídala výčitky, prosby i výhrůžky. Postupně se ozvali i další Kryštofovi příbuzní: jeho otec, sestra, dokonce i vzdálená teta, kterou sotva znala.
Všichni opakovali totéž – že je nevděčná, sobecká a myslí jen na sebe. Nikdo se jí nezeptal, jak se cítí. Jediné, co chtěli, bylo, aby byt prodala a vrátila se k manželovi.
Třetího dne zazvonil u dveří Kryštof osobně. Otevřela, ale zůstala stát ve dveřích.
„Tohle je směšné,“ začal. „Chováš se jako malá holka.“
„A ty jako dospělý? Poslal jsi na mě celé příbuzenstvo.“
„Nikoho jsem neposílal, sami…“
„Sami zjistili adresu i telefon?“ přerušila ho.
Zaváhal. „Dobře, dal jsem jim číslo. Mám o tebe strach.“
„O mě? Nebo o ten byt?“
„Přestaň. Vrať se domů a promluvíme si.“
„O čem? O tom, jak naložíme s penězi, které nemám?“
„Když byt prodáš, mít budeš.“
Zavrtěla hlavou. „Pořád nechápeš. Ten byt neprodám. Nikdy.“
„Z tvrdohlavosti?“
„Z lásky. K babičce. K jejím vzpomínkám. K místu, kde jsem byla šťastná.“
„A se mnou jsi šťastná nebyla?“ zeptal se dotčeně.
Na chvíli se zamyslela. „Byla. Občas. Když nám do života nikdo nemluvil. Když ses rozhodoval sám. Když jsme byli dva, ne tři.“
„Máma to s námi myslí dobře.“
„Máma tě řídí. A skrze tebe i mě. Už na to nemám sílu.“
Chvíli mlčel, pak pronesl tvrdě: „Jestli se nevrátíš, podám žádost o rozvod.“
„Tak ji podej,“ odpověděla klidně.
Zůstal na ni zírat. „Myslíš to vážně?“
„Ano.“
„Kvůli jednomu bytu zahodíš manželství?“
„Ne kvůli bytu. Kvůli neúctě. Kvůli tomu, že jsem pro tebe nebyla partnerka, ale prostředek.“
Otočil se a prudce za sebou zabouchl dveře.
Večer zazvonil telefon znovu. Na displeji se objevilo jméno Gabriela Pavlíčeková.
„Šárko, to je pravda, že jsi odešla od Kryštofa?“ ozval se v telefonu její napjatý hlas.