„S vaším synem jsem už pět let rozvedená. Ať vám pomáhá jeho současná manželka, já s tím nemám nic společného!“ vyhrkla Ivana Krejčíová do telefonu a v téže vteřině litovala, že hovor vůbec přijala.
Na druhém konci se rozhostilo ticho tak hutné, až ji zamrazilo. Pak se ozval dobře známý hlas Bohuslavy Růžičkové, tenký a naléhavý, který v Ivaně vždycky probouzel směs podráždění a soucitu.
„Ivanko, takhle se mnou přece nemůžeš mluvit… Nejsem ti úplně cizí. A komu jinému mám zavolat? Vladimír je pracovně pryč a ta jeho Kateřina… ta mě sotva pustí přes práh.“
Ivana zavřela oči a opřela se zády o chladnou zeď předsíně. Bytem se linula vůně čerstvé kávy a ještě teplého koláče se zelím, který před chvílí vytáhla z trouby. Pekla ho pro sebe a pro dceru. Ještě před minutou měla pocit klidného podvečera, teď jako by někdo zhasl světlo.
„Paní Růžičková,“ nadechla se zhluboka, aby udržela hlas vyrovnaný, i když v ní všechno vřelo, „rozvedli jsme se před pěti lety. Už nejsem vaše snacha ani součást vaší rodiny. Vladimír má manželku, má vás, máte společné známé. Obraťte se na ně.“
„Ty jsi ale vždycky byla tak ochotná…“ povzdechla si Bohuslava Růžičková rozechvěle. Ivana si ji okamžitě představila, jak sedí u okna ve svém starém bytě, telefon svírá oběma rukama. „Bolí mě noha, nákup je těžký a výtah zase nefunguje. Jen bych potřebovala vynést tašky do třetího patra.“
Ivana pohlédla na hodiny. Do příchodu Terezy Urbanové z univerzity zbývalo sotva čtyřicet minut. Chtěla ještě prostřít stůl a naaranžovat žluté chryzantémy, které ráno koupila na trhu. Zářily, jako by si léto spletlo kalendář a vstoupilo do listopadu.
„Opravdu nemůžu. Mám vlastní program. Omlouvám se,“ řekla pevně a hovor ukončila.
Chvíli tam stála, telefon přitisknutý k hrudi, s tlukoucím srdcem. Pět let měla klid. Pět let bez vět typu „Ivanko, ty bys mi přece neodmítla“ a bez pocitu viny, který Bohuslava Růžičková dokázala vyvolat pouhým povzdechem.
Vrátila se do kuchyně, vypnula troubu a opatrně vyndala koláč. Ruce se jí lehce třásly. Nalila si kávu, ale jen držela hrnek mezi dlaněmi a nechávala teplo prostupovat do prstů.
Všechno to začalo hned po rozvodu. Vladimír Jelínek se tehdy rychle oženil s Kateřinou Mlynářovou, kolegyní z práce – mladou, hlučnou ženou, která se smála nahlas a fotila si každé jídlo na talíři. Ivana necítila zášť. Bylo jí to vlastně jedno. Podstatné bylo, že Tereza zůstala s ní a že mohly obě konečně vydechnout a začít znovu.
Jenže Bohuslava Růžičková jako by rozvod odmítala přijmout. Nejprve volala „jen tak, aby věděla, jak se máte“. Potom potřebovala odvoz k lékaři – „Vladimír nestíhá a ty bydlíš kousek“. Následovaly hrnce s polévkou „pro vnučku“. Ivana to snášela – ze zvyku, ze soucitu, možná z podivného pocitu odpovědnosti. Až si jednoho dne uvědomila, že pokud neudělá jasnou čáru, nikdy to neskončí.
Tehdy jí to řekla přímo: „Už nejsme rodina. Prosím, nevolejte mi.“
Zdálo se, že to zabralo. Rok byl klid. A pak se telefonáty pomalu vrátily – opatrnější, ale o to vytrvalejší, pokaždé zabalené do věty o bezmocném stáří.
Ivana odložila hrnek a přešla do obývacího pokoje. Na stole ležela fotografie z loňské dovolené u moře – ona a Tereza, opálené, šťastné, s širokými úsměvy. Přejela prstem po skle. Nedovolí, aby jim někdo znovu narušil rovnováhu.
Mobil se znovu rozezvonil. Stejné číslo.
Nechala ho vyzvánět. Ať si zvoní.
Po několika minutách přišla zpráva: „Ivanko, upadla jsem v domě. Nohu necítím. Prosím, přijeď.“
Ztuhla. Co když tentokrát mluví pravdu? Co když opravdu leží na zemi?
Rychle vytočila číslo Ludmily Bartošové, sousedky Bohuslavy Růžičkové, se kterou se kdysi znala.
„Ludmilo, dobrý den, tady Ivana. Nevíte náhodou, jestli paní Růžičková nespadla? Psala mi, že leží v domě.“
„Spadla?“ podivila se Ludmila Bartošová. „Před hodinou jsem ji potkala, šla s odpadky. Vypadala čiperně jako vždycky. Jen si stěžovala, že Vladimír nejezdí.“
Ivaně se ulevilo. Další pokus.
Napsala stručně: „Zavolala jsem vám záchranku i pečovatelskou službu. Prosím, už mi nevolejte.“
Poté číslo zablokovala.
Večer, když Tereza přišla domů a usedly ke stolu, Ivana jí všechno otevřeně převyprávěla. Dcera poslouchala se zamračeným výrazem.
„Mami, udělala jsi správně. Jinak by tě to jednou stálo zdraví.“
Ivana sklopila oči. „Je mi jí trochu líto. Je sama, Vladimír za ní skoro nechodí… Ale nemůžu suplovat celý její svět. Už k nim nepatřím.“
Tereza se pousmála. „Teď má přece Kateřinu. Ať se stará ona.“
Obě se zasmály, napětí na okamžik polevilo. Přesto Ivana cítila, že tím to nejspíš nekončí – že tohle byl teprve začátek další kapitoly, která ji může znovu vtáhnout do starých, dávno uzavřených vztahů.