Ivana však v hloubi duše tušila, že tím to neskončilo. Bohuslava Růžičková se nikdy nevzdávala bez boje.
A skutečně – sotva uplynuly dva dny, rozjela se další vlna.
Nejprve zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Milena Petříčková, dávná kolegyně z dob, kdy ještě Ivana chodila na rodinné oslavy jako manželka Vladimíra Jelínka.
„Ivanko, co se to s tebou stalo?“ spustila bez pozdravu. „Bohuslava mi volala, úplně zoufalá. Prý jsi ji nechala na holičkách, když ti bylo jasné, že jí není dobře.“
Ivana klidně a bez emocí vysvětlila, co se stalo. Milena chvíli mlčela, pak její tón změkl. Nakonec uznala, že situace není černobílá, a hovor skončil relativně smířlivě.
Jenže to byl teprve začátek.
Další den se ozvala Alena Křížová.
„Slyšela jsem, že jsi Bohuslavě odmítla pomoct,“ řekla vyčítavě. „Vždyť ti byla tolik let tchyní… To se takhle zapomíná?“
Znovu stejné vysvětlování. Zdvořilé, věcné, ale neústupné.
Do konce týdne už telefon téměř nepřestával zvonit. Ozývali se vzdálení příbuzní, známí z bývalých rodinných setkání, dokonce i lidé, které léta neviděla. Všichni opakovali totéž: „Není ti to trapné?“, „Je to stará žena“, „Vladimír je z toho zdrcený.“
Tehdy Ivaně došlo, že nejde o náhodu. Byl to promyšlený tah. Bohuslava spustila systematickou kampaň – a Ivana se stala jejím terčem.
V pátek večer se ozval sám Vladimír.
„Ivano, co se děje?“ začal podrážděně. „Máma je úplně rozhozená. Tvrdí, že ses k ní zachovala jak k cizí ženské.“
„Vladimíre,“ odpověděla unaveně, „pět let jsme rozvedení. Máš manželku. Jestli tvoje maminka potřebuje pomoc, postarejte se o ni vy. Já už do toho nepatřím.“
„Ale ona je na tebe zvyklá… Vždycky ses o všechno postarala.“
„Byla jsem tvoje žena. To je minulost. Teď mám vlastní život.“
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Dobře,“ řekl nakonec stroze. „Vyřeším to.“
Když hovor skončil, Ivana si uvědomila, jak hluboko je vyčerpaná. Jako by celý rok jen zatínala zuby a držela se silou vůle – a teď jí energie docházela.
V sobotu ráno zazvonil zvonek u dveří.
Na prahu stála Bohuslava Růžičková. Starý kabát, dvě přeplněné tašky s nákupem a výraz člověka, který se právě stěhuje.
„Ivanko, zlatíčko,“ zazářila nuceným úsměvem, „Vladimír je pryč na služební cestě. Řekla jsem si, že pár dní zůstanu u tebe. Samotné je mi úzko.“
Ivana sjela pohledem z tašek na její tvář a zpátky.
Pak beze slova, pomalu a pevně zavřela dveře.
Přímo před jejím nosem.
Zůstala opřená o dřevo a poslouchala. Na chodbě bylo slyšet přešlapování, tlumené reptání, nakonec těžký povzdech. Kroky se postupně vzdalovaly.
Ivana si přitiskla záda ke dveřím – a po mnoha dnech se poprvé opravdu usmála.
Věděla však, že tohle je jen další kolo. Bohuslava neustoupí. A pokud bude třeba, promění to v otevřený boj.
A Ivana byla rozhodnutá bránit si vlastní klid.
O několik dní později ji v práci vyrušil nezvykle mírný hlas.
„Ivano Krejčíová, mohla byste na chvíli?“ oslovila ji Dagmar Horáková, vedoucí oddělení, žena pověstná svou neoblomností.
Ivana zvedla hlavu od dokumentace. „Samozřejmě. Děje se něco?“
Dagmar si povzdechla. „Volala mi Bohuslava Růžičková. Vaše bývalá tchyně, pokud se nepletu. Tvrdí, že jí odmítáte pomoct, že je nemocná a sama, že nemá kdo by jí donesl nákup. Prosila mě, abych si s vámi promluvila. Prý lidsky.“
Ivaně zahořely tváře. Takže další krok – přes zaměstnání.
„Paní doktorko,“ odpověděla klidně, „s jejím synem jsem rozvedená pět let. Má rodinu, příbuzné. Nejsem za ni zodpovědná. Pokud potřebuje pomoc, může se obrátit na sociální službu nebo na vlastního syna.“
Dagmar váhavě přikývla. „Rozumím… Jen plakala. Říkala, že jste byla jediná, kdo ji měl opravdu rád.“
Ivana jen lehce zavrtěla hlavou. Ano, kdysi milovala – manžela, jeho matku, celý ten hlučný rodinný svět. A pak zůstala sama s dcerou, hypotékou a pocitem, že ji vyždímali do poslední kapky.
„Je mi líto,“ uzavřela pevně. „Ale vracet se nemůžu.“
Téhož večera zazvonil další telefonát – tentokrát ze školy Terezy Urbanové.
„Paní Krejčíová, omlouvám se, že volám,“ ozvala se třídní učitelka. „Dnes tu byla starší paní, představila se jako babička vaší dcery. Tvrdila, že je jí zle a že vás máme požádat, abyste přijela. Děti to slyšely a Tereza je teď rozrušená.“
Ivana na okamžik zavřela oči. Tak už i přes dítě.
Okamžitě se vypravila do školy, Terezu vyzvedla a cestou jí vše vysvětlila. Dcera mlčky poslouchala.
„Mami… a co když jí opravdu něco je?“ zeptala se tiše.
Ivana jí jemně uhladila vlasy. „Kdyby šlo o skutečnou nouzi, zavolala by si záchranku nebo tátu. Neobvolávala by půl města jen proto, aby mě přinutila přijít.“
Tereza přikývla, ale stín pochybností jí z očí nezmizel.
Doma si Ivana sedla k notebooku. Otevřela místní skupinu sousedů a napsala krátké, věcné oznámení:
„Vážení sousedé a známí, prosím, nepřeposílejte mi žádosti paní Bohuslavy Růžičkové. S jejím synem jsme pět let rozvedeni a naše cesty se dávno rozešly.“