Dokumenty, které jsem mu tehdy podsunula k podpisu, nikdy pořádně nečetl. „Anno, je všechno v pořádku? Podepíšu to, věřím ti,“ říkával bezstarostně.
A podepsal. Bez otázek. Spoléhal na mou loajalitu – a v tom se nemýlil. Byla jsem věrná. Jen ne jemu. Byla jsem oddaná firmě. Do poslední čárky a tečky.
– To je nesmysl! – vyprskl a pokusil se zasmát, ale z hrdla mu vyšel jen přiškrcený zvuk. – Žádný takový bod tam není.
– Ale je, – odpověděla jsem klidně. – „Horizont“ s.r.o. Zakladatelé jsme my dva. Podíly napůl. Článek 7.4, písmeno b). Jakýkoli převod obchodního podílu – ať už prodej nebo dar – je neplatný bez mého písemného souhlasu s notářským ověřením.
Mluvila jsem pomalu a zřetelně, jako když učitel vysvětluje látku žákovi, který nedává pozor. Každá věta dopadala na něj jako úder kladiva.
– Lžeš! – vyštěkl a popadl mobil. – Zavolám Vladimírovi Řezníkovi!
– Jen volej, – pokrčila jsem rameny. – Právě on ten dokument tehdy ověřoval. Originál je uložený u něj. Vladimír Řezník si na pořádek potrpí.
Lukáš Rychlý zůstal stát bez hnutí. Došlo mu, že nežertuji. Vladimír byl u zrodu firmy. Nepatřil Lukášovi. Patřil paragrafům.
Vytočil číslo. Zachytila jsem útržky rozhovoru: „Vladimíre, Anna tvrdí… změna stanov z roku 2012… převod podílu…“
Odešel k oknu a otočil se ke mně zády. Ramena měl napjatá k prasknutí, prsty svíraly telefon tak silně, až mu zbělely klouby. Hovor netrval dlouho.
Když se otočil zpět, v obličeji měl směs šoku a strachu.
– To… to není možné! Dám tě k soudu! Ty jsi žádný podíl neměla! Všechno patřilo mně!
– Klidně to zkus, – přikývla jsem. – Jen si uvědom, že ta tvoje „darovací smlouva“ je bezcenný papír. Zato pokus jednatele vyvést majetek společnosti může být kvalifikován jako trestný čin. A při té částce už mluvíme o škodě velkého rozsahu.
Zhroutil se na židli. Dravec zmizel. Přede mnou seděl zahnaný tvor, který pochopil, že přišel o převahu.
– Co tedy chceš? – zasyčel. – Peníze? Kolik? Vyplatím tě, dám ti odstupné…
– O tvoje peníze nestojím, Lukáši, – přerušila jsem ho tiše. – Chci to, co mi náleží podle zákona. Svých padesát procent. A ta získám. Ty zůstaneš přesně s tím, s čím jsi ke mně před patnácti lety přišel. S jedním kufrem a dluhy.
– Tu firmu jsem vybudoval já!
– Byl jsi její tváří, – opravila jsem ho věcně. – Ale základy jsem položila já. Smlouvy, fakturace, daně, účetnictví – všechno šlo přes moje ruce. Zatímco ty jsi „pracoval“ s Kateřinou Zemanovou po hotelích.
Vyskočil tak prudce, že židle převrhla dozadu.
– Zaplatíš za to, Anno! Zničím tě!
– Než začneš ničit mě, – pronesla jsem klidně, – zavolej své Kateřině. Zeptej se jí, jestli už obdržela výzvu k okamžité úhradě dluhu.
Ztuhl.
– Jakého dluhu? Ten dům jsem jí koupil za hotové!
– Nekoupil, – zavrtěla jsem hlavou a nasadila svůj nejprofesionálnější úsměv. – Přesvědčil jsi mě, že je výhodné investovat firemní prostředky do nemovitosti. Dům tedy pořídil „Horizont“. Následně byl „prodán“ tvé přítelkyni. A ona podepsala úvěrovou smlouvu s naší společností – na celou částku. Se zástavou té nemovitosti.
Veškerou dokumentaci jsem připravovala já, Lukáši. Byl to tvůj nápad, vzpomínáš? Já ho jen administrativně dotáhla.
– A včera jsem jako jediná oprávněná spoluzakladatelka zahájila proces vymáhání pohledávky.
Tvá Kateřina Zemanová má třicet dní na splacení celé sumy. Pokud to nezvládne, dům přejde zpět na firmu. Tedy napůl na mě.
Jeho tvář se zkřivila, jako by se pod kůží rozpouštěl vosk. Hleděl na mě, jako bych před ním právě sundala masku a odhalila úplně jinou osobu – ne tu tichou, trpělivou Annu, ale někoho chladného a neústupného.
Sáhl po telefonu, ani na okamžik ze mě nespustil oči, a začal vytáčet číslo.