Vytáčel číslo, aniž by ze mě spustil pohled.
– Kateřino? Tady Lukáš. Poslouchej… Cože? Jaké oznámení? O čem to mluvíš?
S téměř chladnou zvědavostí jsem sledovala, jak se mu pod rukama rozpadá jistota. Nejprve mluvil tvrdě, rozkazovačně, jako muž zvyklý, že se věci dějí podle jeho vůle. Během několika vteřin se však tón změnil – hlas mu přeskočil, zadrhl se a nakonec sklouzl do poníženého šepotu. Z druhé strany bylo slyšet křik. Snažil se do toho vstoupit, koktal omluvy: „To vyřeším… to bude omyl…“ Jenže už ho nikdo neposlouchal.
Telefon mrštil na sedačku tak prudce, až se odrazil a dopadl na podlahu.
– Ty… – vydechl přerývaně a obrátil se ke mně. – Ty ledová, vypočítavá mrcho!
Udělala jsem krok vzad, on naopak dva vpřed. Tyčil se nade mnou, obličej rudý vztekem, dech těžký.
– Myslíš si, že je tohle hra? Že dovolím nějaké tiché účetní, aby mi zničila všechno, co jsem budoval?
Popadl mě za ramena a surově se mnou zatřásl. Hlava mi trhla dozadu, páteří projela ostrá bolest.
– Zničím tě! Patnáct let jsem s tebou ztratil! Celé mládí! Měl jsem odejít už tehdy po tom potratu! Ani dítě jsi mi nedokázala dát, jsi k ničemu!
A právě v tu vteřinu…
to v mé hlavě tiše cvaklo.
Jako by se přetrhla poslední nit, která mě k němu ještě poutala. Možná to byl zbytek citu, možná jen lítost nad mužem, kterým kdysi býval. Všechno se rozpadlo na prach.
Uvnitř mě se rozhostilo prázdno. Ledové, naprosto klidné. Žádný třes, žádné slzy.
Podívala jsem se mu přímo do očí – do té pokřivené tváře, na ruce zaryté do mých ramen – a necítila jsem vůbec nic. Ani strach. Ani bolest. Ani vztek. Jen zvláštní, konečné uvolnění.
– Pusť mě, Lukáši Rychlý, – řekla jsem tiše. Můj hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky.
Cukl sebou, jako by se spálil, a ruce okamžitě stáhl. Pomalu jsem si uhladila sako, narovnala límec a zvedla k němu pohled.
– Máš pravdu. Ano, všechno jsem si spočítala. Ale ani netušíš, jak dlouho a jak důkladně.
Přešla jsem k psacímu stolu v rohu obývacího pokoje a otevřela zásuvku. Nevytáhla jsem účetní složky, které tak dobře znal, ale jinou – šedou, ošoupanou, plnou mých soukromých poznámek.
– Myslel sis, že „Horizont“ je nedotknutelné království? Že jsem přehlížela tvoje šedé obchody?
Opravdu ses domníval, že nevím o obálkách s provizemi? O kyperské společnosti, přes kterou mizely peníze?
Zbledl tak rychle, až jeho tvář získala popelavý odstín.
– To jsou nesmysly. Nemáš nic.
– Mám všechno, – odpověděla jsem klidně a otevřela desky. – Výpisy z offshore účtů. Nahrávky, kde se chlubíš, jak jsi obešel daňové kontroly. E‑maily s prostředníky. Falešné smlouvy. Schémata praní peněz.
Vedla jsem dvojí účetnictví, Lukáši. Jedno pro tebe. A druhé pro sebe. A také pro ty, kteří na tyto materiály čekali už velmi dlouho.
Z kapsy jsem vytáhla flash disk a položila ho na stůl mezi nás.
– Kompletní archiv je už hodinu u oddělení hospodářské kriminality. Anonymně odeslaný, šifrovanou cestou. Teď všechno prověřují.
Čekala jsem jen na správný okamžik. Ten sis zvolil sám.
Pohledem přejížděl z desek na flash disk a zpět na mě. Rty se mu pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Působil jako stroj, kterému někdo vytáhl kabel ze zásuvky.
– Takže si nelam hlavu domem Kateřiny Zemanové. Ani firmou. Brzy ti k ničemu nebudou. A balit si také nemusíš. Vystačíš si s šedou vězeňskou uniformou.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Krátce, úsečně. Ne jako když přichází návštěva, ale jako když někdo ví, že mu bude otevřeno.
Lukáš sebou trhl. Oči mu vystřelily ke dveřím a pak zpět ke mně. V jejich hloubce už nebyl hněv – jen syrový, zvířecí strach.
Pochopil.