„A copak sis to zase vysnila?“ hlas Stanislavy Kratochvílové rozťal ranní ticho jako nůž. „Domeček bys chtěla? Myslíš si, že se přiživíš na našem pozemku? Dej si pozor, ať ti to nezaskočí!“
Stála uprostřed kuchyně, ruce pevně založené na prsou, a s očividným despektem si měřila nové závěsy, které jsem včera pověsila. Byla jsem přesvědčená, že trochu zútulní náš byt. Jenže ona si je už v duchu přivlastnila k domu, který se stavěl na jejím pozemku a který měl být „rodinný“.
Kryštof Míka seděl u stolu, bez zájmu přehraboval zbytky vajíček na talíři a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Ani náznak, že by matku okřikl, ani snaha mě uklidnit. Jen sklopený pohled a tiché žvýkání, jako by odpovědi na všechny rodinné spory ležely na dně talíře. Jeho věčné: „Ale prosím tě, vždyť je to máma, Lucie, proč to hned hrotíš?“ mi už lezlo krkem.
Ano, zasnila jsem se, paní Kratochvílová. Představovala jsem si vlastní kout, místo, kde budu moci rozhodovat o tom, kam pověsím závěsy a do čeho investuji vydělané peníze. A jestli jsou sny tak nedosažitelné, pak bude potřeba je uchopit jinak než pouhou představou. Ty závěsy se mi ostatně ještě budou hodit. Do jiného domu. Do mého.
V pronajatém dvoupokojovém bytě na okraji města jsme žili už sedm let. Když se narodila naše starší dcera Viktorie Malýová, dalo se to zvládnout. Jakmile ale přišel na svět Štěpán Petříček, začal být prostor neúnosně stísněný. Kryštof nadšeně přišel s myšlenkou postavit dům – vlastní parcela, čerstvý vzduch, žádní hluční sousedé nad hlavou. Znělo to idylicky. Jenže háček spočíval v tom, že pozemek patřil Stanislavě Kratochvílové. Malý kus půdy na předměstí, zděděný po babičce. Zarostlý a zanedbaný, ale podle tchyně „k nezaplacení“.
„Postavíme to rychle, uvidíš,“ přesvědčoval mě Kryštof, když jsme o tom poprvé mluvili. „Máma říká, že nám to pak přepíše. Tedy mně. Jakmile bude hotovo.“
Tehdy jsem se ještě opatrně zeptala: „A nebude to napsané na nás oba? Kvůli dětem… kvůli jistotě?“ Jen mávl rukou. „Proboha, vždyť je to moje máma. Copak je cizí? Je přece hodná.“ To slovo mi v hlavě zaznělo jako varování, ale zahlušila jsem ho vlastní touhou po domově.
Už rok se stavělo. Z mých úspor zmizely peníze nejdřív na základovou desku, potom na zdi a nakonec na střechu. Každá výplata, každá prémie končila na stavbě. Na sebe jsem přestala myslet – žádné nové oblečení, žádné radosti. Dětem jsem dopřála vše potřebné, ale sama jsem nosila jedny džíny tak dlouho, až se prodřely na kolenou. Kryštof si přitom zachoval svůj životní standard: kamarádi, rybaření, občas nová výbava.
„Vždyť šetříme na dům,“ připomínal mi, když jsem se pokusila naznačit, že to není úplně spravedlivé. „Děláme to pro rodinu.“
Jenže čí rodinu měl na mysli, když půda nebyla naše? A co dům, který na ní vyrostl? Pozorovala jsem, jak Stanislava Kratochvílová přijíždí na stavbu, obchází rozestavěné zdi a rozdává pokyny dělníkům, aniž by se nás na cokoli zeptala. Kryštof jen přikyvoval. „Má zkušenosti,“ říkával. Zkušenosti s čím? S tím, jak si omotat syna kolem prstu?
Jednoho večera, když děti usnuly, jsem sebrala odvahu a zkusila s ní mluvit bez emocí. Seděly jsme u čaje, v tichu přerušovaném jen tikáním hodin.
„Paní Kratochvílová,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych se zeptat na převod pozemku. Abychom měli jasno…“
Podívala se na mě přes okraj hrnku a chladně se pousmála.
„A proč bych to měla řešit už teď?“ zeptala se pomalu. „Copak mi nevěříš?“