Nakonec vyslovil i nejtvrdší možnost – obrátit se na soud a domáhat se uznání domu jako společného majetku, případně alespoň získat zpět peníze, které jsem do stavby vložila. Jenže bez důkazů by to nešlo. Potřebovala jsem účtenky, faktury, výpisy z účtu – cokoli, co by jasně ukázalo, kolik jsem zaplatila. A tak jsem začala systematicky shromažďovat každý doklad, který jsem doma našla. Procházela jsem šuplíky, složky i staré obálky. Z banky jsem si stáhla podrobné přehledy plateb, kde bylo vidět, jak se moje úspory měsíc po měsíci rozplývaly. Kryštof Míka se o moje finance nikdy příliš nezajímal, což mi teď hrálo do karet.
Přestala jsem mu dávat hotovost „na ruku“. Veškeré výdaje jsem hradila převodem, přes internetové bankovnictví, a každou platbu jsem si ukládala – potvrzení, screenshoty, čísla transakcí. Když po mně chtěl peníze, odpovídala jsem klidně: „Hotovost nemám. Objednej to přes e‑shop, zaplatím kartou.“ Nebyl nadšený, občas si povzdechl nebo zabručel, ale nakonec to respektoval.
Během několika měsíců se mi podařilo sestavit objemnou složku dokumentů, která by u soudu mohla obstát jako důkazní materiál. Psychicky to bylo vyčerpávající. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě, jako bych vedla tajnou operaci proti vlastní rodině. Kryštof si všiml, že jsem odtažitá a méně mluvná, ale vysvětloval si to únavou.
„Poslední dobou jsi nějaká jiná, Lucie,“ poznamenal jednou večer, když jsme seděli v obýváku. „Jsi pořád potichu.“
„Možná ano,“ odpověděla jsem tiše. „Přemýšlím o tom, co nás čeká. O naší budoucnosti, Kryštofe.“ Dívala jsem se mu přitom přímo do očí. On pohled nevydržel.
Jednoho dne přišel domů plný nadšení. „Máma říkala, že do Vánoc bude hotovo! Konečně se nastěhujeme.“
V hrudi mě bodlo. Nastěhovat se kam? Do domu, který nám právně nepatří?
„Kryštofe,“ začala jsem opatrně, i když se mi třásl hlas, „já se do domu, který není napsaný i na mě, stěhovat nebudu. Nehodlám s dětmi bydlet někde jen z milosti.“
Zůstal stát jako opařený. Teprve teď mu došlo, že to myslím vážně.
„Co to říkáš? Vždyť máma…“
„Tvoje matka je jediná vlastnice. Nikdy neřekla, že ten dům bude i můj. Mluvila o tom, že nám dovolí tam žít. Nebo že ho jednou přepíše na tebe. A co já? Co Viktorie Malýová a Štěpán Petříček? Jaké máme jistoty my?“
„Proboha, Lucie, ona by nás přece nevyhodila!“
„Možná ne. Ale já nemůžu stavět budoucnost svých dětí na naději, že si to nerozmyslí. Nemůžu dát poslední koruny do něčeho, co mi nepatří.“
Rozpoutala se prudká hádka. Kryštof mě obvinil z nevděku a z toho, že útočím na jeho matku a rozbíjím jejich vztah. Když si Stanislava Kratochvílová vyslechla jeho telefonát, dorazila téměř okamžitě. Spustila proud výčitek – že jsem bezcitná, že závidím jejímu synovi, že si nevážím toho, co pro nás dělá.
„Chci jen, aby bylo všechno právně v pořádku,“ řekla jsem pevně a nespustila z ní oči. „Zaplatila jsem téměř polovinu nákladů. Mám právo být spolumajitelkou.“
„Tady žádná tvoje půda není!“ odsekla ostře. „Pozemek je můj. A dům taky. Jen vám umožňuji tam bydlet.“
„A když si to rozmyslíte?“ zeptala jsem se klidně. „Kam půjdeme pak?“
„Na co ti jsou papíry?“ vložil se do toho Kryštof. „Jsem tvůj manžel. Postarám se o vás.“
„Nezastal ses mě ani tehdy, když tvoje máma rozhodovala, jaké závěsy budou viset v našem domě,“ připomněla jsem mu hořce.
Otevřela jsem složku a vysypala na stůl hromadu dokumentů – účtenky, faktury, bankovní výpisy.
„Tady je všechno. Každá platba, každá převáděná částka. Stovky tisíc korun. Téměř jeden a půl milionu. To byly mé úspory. Chci, aby tyto peníze šly do domu, který bude oficiálně náš. Nebo aby mi byly vráceny do poslední koruny. Jinak se obrátím na soud.“
Stanislava Kratochvílová zbledla, když pohlédla na tu hromadu papírů. Kryštof také. Zjevně je ani nenapadlo, že si všechno pečlivě eviduji.
„Tohle má být co?“ vydechla tchyně rozechvěle. „Vyhrožuješ nám?“