Alena Matoušeková se objevila ve dveřích bez jediného varování — tak jako pokaždé. Nikdy předem nezavolala. Nepovažovala to za nutné. Vždyť je to přece byt jejího syna.
Lucie Čermáková zaslechla otočení klíče v zámku a na okamžik strnula u dřezu, v ruce hrnek, který ještě nestihla umýt. Ten klíč. Tolikrát Pavlovi vysvětlovala, že dávat matce vlastní klíče nebyl dobrý nápad. Tolikrát. A odpověď byla pokaždé stejná: „Luci, vždyť je to máma. Je klidnější, když může kdykoli přijít. Co kdyby se něco stalo.“
Co přesně by se mělo stát, to nikdy nikdo neupřesnil.
Alena vstoupila do předsíně, aniž by si zouvala boty, a rozhlédla se kolem sebe pohledem, který naznačoval, že právě odhalila závažný nedostatek.
„Je Pavel doma?“ zeptala se, jako by Lucie byla jen nájemnice.
„Dobrý den, paní Matoušeková,“ odpověděla Lucie vyrovnaně. „Ne, přijde až večer. Bývá tu kolem šesté.“
„Aha.“ Tenká linka úst se stáhla do nespokojeného výrazu. Bez dalšího pozvání zamířila do kuchyně, posadila se na židli, kterou Lucie vždycky považovala za svou, a položila na stůl objemnou nákupní tašku. „Přivezla jsem mu polévku. Pořádnou, domácí. Ty ji stejně nevaříš.“
„Vařím.“
„Opravdu?“ Povytáhla obočí. „A dá se to jíst?“
Lucie zavěsila hrnek na odkapávač a pečlivě si osušila ruce utěrkou. Tenhle pohyb znala nazpaměť. Tři roky. Tři roky si takhle utírala ruce, pomalu a soustředěně, aby místo slov zůstalo ticho.
„Pavlovi chutná,“ odpověděla klidně.
„Pavel je slušně vychovaný. Ten by ti neřekl, kdyby mu nechutnalo.“
Lucie mlčela. Jejich rozhovory měly ustálený rytmus: drobný výpad, její ticho, další výpad. Tři roky takového tance. Přesvědčovala sama sebe, že trpělivost je ctnost, že manželství má přednost před dotčenou ješitností, že Pavel je dobrý muž a jeho matka to myslí dobře.
Jenže její „dobře“ mělo ostré hrany.
„Chtěla jsem si s tebou promluvit,“ spustila Alena a opřela se lokty o stůl. „Když už jsi tady.“
„Bydlím tady,“ poznamenala Lucie tiše.
„Právě proto.“ Pohled, který na ni upřela, byl dlouhý a zkoumavý. „Lucie, nechci být tvůj nepřítel. Jsem Pavlova matka a záleží mi na tom, aby byl spokojený.“
„My spokojení jsme.“
„Opravdu?“ zopakovala s lehkou ironií, která proměnila oznamovací větu v otázku. „Tři roky manželství a žádné dítě. Ty trávíš večery v práci, on… Vidím ho, když přijede ke mně. Je vyčerpaný. Jakoby bez jiskry.“
„Pracuje na dvě směny. To by unavilo každého.“
„Na dvě směny chodí proto, že splácí hypotéku,“ namítla Alena a odmlčela se. „Na tenhle byt.“
Lucii se v hrudi cosi pohnulo. Ne prudce, spíš neznatelně — jako když se pod zemí pomalu posune skála.
„Pavlova žádná hypotéka na tento byt není,“ řekla vyrovnaně. „Tenhle byt jsem koupila ještě před svatbou. Z vlastních úspor. Bez úvěru.“
„Vím, že to takhle podáváš,“ přikývla tchyně, jako by slyšela předem očekávanou odpověď. „Ale fakt je, že tu bydlí a podílí se na chodu domácnosti. Platí energie, opravy…“
„Ty platíme oba. Napůl.“
„To je detail.“ Mávl rukou. „Chtěla jsem mluvit o něčem jiném. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo rozumné, abyste se na čas přestěhovali ke mně. Mám velký byt, tři pokoje. Pomohla bych vám — s domácností, s vařením. Pavlovi by se ulevilo.“
Lucie se k ní otočila čelem.
„Myslíte, že bychom se měli odstěhovat k vám?“
„Nemusí to být natrvalo. Prostě to zkusit,“ vysvětlovala Alena tónem, který byl plný mateřské jistoty. „A tenhle byt by se mohl pronajmout. Příjem navíc se vždycky hodí.“
„Pronajmout můj byt,“ zopakovala Lucie pomalu.
„Samozřejmě tvůj,“ souhlasila lehce, jako by na tom nezáleželo. „Jen říkám, že když už by byl prázdný, mohl by vydělávat. Bylo by to praktické.“
„Já v něm bydlím.“
„Bydlela bys u nás a tenhle prostor by pracoval za vás. To přece dává smysl.“
Lucie si ji prohlížela — její jistotu, tašku s polévkou, boty, které si stále nesundala. A poprvé za celé tři roky ucítila, že něco v ní tiše končí. Nebyl to výbuch. Spíš tiché uzavření kapitoly, které přichází bez hluku, ale s definitivní platností.
„Zvážím, co jste řekla,“ pronesla nakonec.
„To jsem ráda.“ Alena se zvedla s viditelným uspokojením. „Promluvím o tom i s Pavlem. On to pochopí.“
„Jistě,“ přikývla Lucie. „Řekněte mu to.“
Pavel dorazil domů kolem půl sedmé. Shodil bundu, políbil Lucii do spánku a nahlédl pod pokličku.
„Polévka? Od mámy?“
„Ano. Přivezla ji osobně,“ odpověděla Lucie. „Pavle, potřebujeme si promluvit.“
Posadil se ke stolu s výrazem člověka, který tuší, že ho čeká nepříjemné téma. Za tři roky už dokázal poznat odstín v jejím hlase.
„Volala ti?“
„Ne. Přišla. Odemkla si.“ Lucie si sedla naproti němu. „Navrhla, abychom se přestěhovali k ní. A tenhle byt pronajali.“
Pavel ponořil lžíci do talíře.
„To je její nápad. Přemýšlí o tom už delší dobu.“
Lucie na něj upřeně hleděla.
„Věděl jsi o tom?“
„Zmínila se. Nechal jsem to být, nepřikládal jsem tomu váhu,“ zvedl oči. „Ty to taky neber vážně.“
„Pavle. Přišla do mého bytu vlastním klíčem, bez ohlášení, a navrhla mi, abych se z něj odstěhovala. Z bytu, který mi patří.“ Její hlas byl klidný, téměř bezbarvý. „Připadá ti to v pořádku?“
„Luci, to je máma…“
„Já se teď neptám na tvoji mámu,“ odpověděla tiše, ale pevně. „Ptám se na tebe. Připadá ti to normální?“