Pavel neodpověděl hned. Zůstal sedět, chvíli jen mlčky posouval vidličkou jídlo po talíři. Lucie čekala, bez nátlaku, ale neuhýbala pohledem.
„Ne,“ vydechl nakonec. „V pořádku to není. Promluvím si s ní.“
„Dobře.“ Zvedla se od stolu. „A ještě něco. Ten klíč, Pavle. Chci, abys ho od ní vyžádal zpátky.“
„Luci…“
„Je to můj byt. Pořídila jsem si ho dávno předtím, než jsme se poznali. Mám právo vědět, kdo do něj vstupuje.“
Dlouho nic neříkal. Nakonec jen přikývl. „Dobře. Řeknu jí to.“
Neřekl. Ani druhý den, ani za týden. Klíč zůstal tam, kde byl. Lucie si toho všímala a mlčela. Ukládala si v sobě jedno malé „dobře“ za druhým — sliby, po nichž nepřišlo vůbec nic.
Alena Matoušeková se objevila znovu po deseti dnech. Tentokrát nepřišla sama. Doprovázela ji sestra, Věra Tichýová — žena nápadně podobná Aleně, jen o něco hlučnější a méně opatrná v projevu.
„To je ale pěkný bytík!“ zvolala Věra hned ve dveřích a rozhlížela se kolem. „Světlý, útulný. Rekonstrukci sis dělala sama?“
„Ano,“ odpověděla Lucie klidně. „Dobrý den.“
„No jistě, dobrý den,“ přikývla Věra už cestou chodbou a bez ostychu nahlížela do jednotlivých místností. „A ložnice je kde? Tady? Taková velká postel! Vy se sem oba vejdete?“
„Bez problémů.“
„A dětský pokoj plánujete kam?“
„Věro,“ zarazila ji Alena lehkým gestem. „Nepřišly jsme kvůli tomu.“
„A kvůli čemu tedy?“ Lucie se na ně podívala přímo.
„Chceme si promluvit. V klidu.“ Alena si znovu vybrala židli u kuchyňského stolu — tu stejnou jako minule, jako by jí už patřila. „Přemýšlela jsem o našem posledním rozhovoru. Možná jsem se nevyjádřila úplně přesně. Nejde o to, abys byt opustila. Mluvím o rozumném nakládání s majetkem.“
„Ten majetek je můj,“ řekla Lucie.
„Samozřejmě. Ale v manželství…“
„Majetek nabytý před svatbou zůstává výlučným vlastnictvím toho z manželů, kdo ho pořídil. Paragraf třicet šest občanského zákoníku.“
Alena překvapeně zamrkala.
„Ty jsi právnička?“
„Ne. Jen jsem si zákon přečetla.“ Lucie postavila na stůl konvici. „Dáte si čaj?“
„Dáme,“ odpověděla Věra a s novým zájmem si Lucii prohlížela.
Alena změnila tón. „Lucie, je mi jasné, že jsi schopná a inteligentní žena. Vidím to. A chápu, že papírově je byt tvůj. Ale Pavel je můj syn. A zaslouží si…“
„Co přesně?“ zeptala se Lucie.
„Pocit, že je doma pánem.“
Lucie nalila čaj do šálků, posadila se naproti nim a oběma podala hrnek.
„Pavel doma pánem je. Jsme tu oba rovnocenně. Společně jsme vybírali nábytek, závěsy, nádobí. Společně rozhodujeme o dovolených i o větších nákupech. Co konkrétně vám připadá nedostatečné?“
„Že je byt vedený jen na tebe.“
„A měl by být na něj?“
„Měl by být společný.“
Lucie sevřela hrnek v dlaních. „Dobře. Řekněme, že bych ho převedla do společného vlastnictví. V případě rozvodu by Pavel získal polovinu. To je varianta, kterou máte na mysli?“
„Proč hned rozvod?“ zamračila se Věra.
„Bavíme se o majetku. Tak mluvím o jeho důsledcích. Pokud má být všechno společné, pak i případná rizika jsou společná. Nemám s tím problém. Jen chci, aby bylo jasné, co to znamená.“
V kuchyni se rozhostilo ticho. Tentokrát jiné než to, které Lucie znala od sebe — nebylo to ticho rezignace, ale ticho člověka, který nečekal takovou odpověď.
„Jsi hodně vypočítavá,“ pronesla Alena po chvíli.
„Spíš opatrná,“ opravila ji Lucie. „Ten byt jsem koupila ve dvaceti osmi letech. Sama, bez pomoci rodičů. To člověka naučí přemýšlet dopředu.“
Pavel se o návštěvě dozvěděl večer. Lucie mu vše popsala věcně, bez výčitek a bez slz. Poslouchal a v jeho tváři se pomalu objevoval výraz, který už dobře znala — směs provinilosti, únavy a tiché naděje, že se věci vyřeší samy.
„Promluvím s ní,“ zopakoval.
„To jsi říkal i minule.“
„Luci…“
„Nejsem naštvaná,“ řekla klidně. A byla to pravda — a právě to ho zneklidňovalo víc než křik. „Jen potřebuji vědět, jestli stojíš při mně.“
„Nestojím proti tobě. Jen se snažím…“
„To není odpověď.“
Zvedl se a přešel několikrát kuchyň tam a zpět.
„Je to moje máma. Nemůžu jí říct, aby se sem už neukazovala.“
„Nikdo to po tobě nechce. Mluvím o hranicích. Klíč je hranice. Neohlášené návštěvy jsou hranice. Diskuze o mém majetku beze mě jsou hranice.“
„Chceš, abych si vybral mezi vámi.“
„Ne,“ odpověděla tiše. „Chci, abys byl mým manželem. To je role, kterou jsi přijal před třemi lety. To není volba mezi dvěma ženami.“
Už nic neřekl. Šel spát dřív než obvykle a otočil se ke zdi. Lucie zůstala sedět v kuchyni. Dívala se z okna do zimního dvora, na lampu, na cizí osvětlená okna naproti. Za každým z nich probíhal nějaký život. Možná podobný tomu jejímu.
Všechno se zlomilo v únoru.
Ten den se vrátila domů dřív — schůzka byla na poslední chvíli zrušena. Vzala si taxi, vyjela výtahem nahoru, odemkla dveře… a hned v předsíni si všimla cizích bot.
Ne jedněch. Tří párů.
Z kuchyně se ozývaly hlasy. U stolu seděla Alena Matoušeková, Věra Tichýová a neznámá žena kolem pětašedesáti let. Ta právě něco vykládala, ostatní dvě přikyvovaly. Na stole stály její šálky, její talíře vytažené z kredence — a uprostřed ležel koláč, který Lucie rozhodně nepekla.
„Ale podívejme, Lucie už je doma,“ pronesla Alena, když ji zahlédla ve dveřích.